Všude vládl zmatek a chaos. Sám kapitán byl spocený a bledý, jeho jinak dokonalá uniforma utrpěla skvrny od nebezpečných látek i od krve. Konečně se vyčerpaně opřel o stěnu u lodní databanky a usmál se na Poradkyni:
"Už jsem ani nevěřil, že to dokážeme..."
Poradkyně sotva stála, ruce opřené na třesoucích se kolenou, zvihla hlavu:
"Co se vlastně stalo? Pochopila jsem, že jste něco nainstaloval. Antivirový program?"
"Něco takového, svého přítele. Tn nezklame. Znám ho dlouho. Velmi..." - vydechl a odlepil se od stěny "...velmi dlouho."
Poradkyně za těmi slovy cítila hluboké emoce, takové, které vzniknou jen po těžkých letech společného soužití s kterýmkoli člověkem, ale neměla sílu se ani dál ptát. Dosud nezačaly plně fungovat ani základní systémy, kapitán s nadějí pohlédl na ventilaci. Zase se rozkašlal.
"Musíme ne můstek." - podal Poradkyni ruku, s vděčností se o něj opřela.