Alternativní vesmír - ukázka

    Co mám říct? Už věřím, že jsi můj syn? Stále je to všechno pro mě příliš nesmyslné. Jak mu mohu být otcem ve třinácti letech - i když je mu šest... Cestování v čase... Věřit se tomu nedá, ale nyní jsem to cítil, zcela jasně. Protáhl jsem se dveřmi a vešel do pokoje. Vojta cvičil, běžel na podivné vlnící se zemi, měl na sobě vestu do půl břicha a cyklistické elasťáky. Terén mu dával zabrat, ačkoli dýchal pravidelně, byl celý spocený, ale ne tolik, aby z něj teklo. Nevšiml si mě, stál jsem za ním a znovu pocítil ten spalující příliv lásky - můj syn... Tu seskočil - zahlédl mě, ale ani nekývl na pozdrav. Přešel pod zářič, kde se zbavil všeho potu a usedl k počítači.
    "Test kombinatoriky." - zadal a natáhl si senzorické rukavice.
    Posadil jsem se vedle něj - poprvé jsem se ho chtěl skutečně dotknout - jako otec syna, začínal jsem cítit, jaké to je. Dotknout se té nejkrásnější a nejmilovanější bytosti. "Vojto." - chtěl jsem začít. "Nedělej to." - hlesl, aniž by pohnul hlavou, jeho oči v příšeří blikaly, jak se mu promítal obraz na sítnici. Bál se, nechtěl už být odkopnut. Vzal jsem ho za pravou ruku - ačkoli ji k práci potřeboval, nechal si stáhnout rukavici, ale levá se sytemticky pohybovala dál. Byla malá, drobná a jemná... přeci dětká. Nechal ji položenou na své dlani, ani se nepokusil mi ji stisknout, položil jsem na ni i druhou a sevřel jeho ruku ve svých. Levá značně zvolnila a po Vojtově tváři rychle sjela těžká slza.. Zamrkal a dál se soustředil na program. "Vojto..." - začal jsem těžce. Co jsem měl vlastně říct? Že už věřím všem těm nemožným věcem? Bylo mi jasné, že na tom vůbec nezáleží. Co bylo důležité říct? Co se změnilo? Mohl jsem ještě získat jeho důvěru? Sklonil jsem hlavu a položil čelo na jeho ruku ve svých. Těžko se mi dýchalo a už nikdy jsem ho nechtěl pustit... Držel jsem ho jemně, nechtěl jsem ho pro sebe urvat, ale bál jsem se, že se mi vytrhne. Nadzdvihl jsem hlavu a odkryl jeho ruku.
    "Miluju tě." - řekl jsem prostě a rychle vtiskl své rty na ty drobné prsty. Ruka se ani nepohnulaa i levá nečekaně ztrnula. S obavami jsem pohlédl na Vojtu - hleděl na mě rozšířenýma očima, jakoby nemohl uvěřit tomu, co jsem právě udělal.
    "Promiň." - vykoktal jsem a pustil jeho ruku. "Vím, co všechno jsem ti udělal, že nemám právo... Já ale... dřív jsem nevěděl..." - ale ano věděl, jen jsem si to nepřipustil "...nevěřil, že jsi můj syn. Já vím teď ještě ne, kdoví za kolik let." Nejistě jsem se zdvihl - nechal mě, ani se nepohnul. "Asi pro tebe není jednoduché mít tak malého tátu, já taky ještě nebyl... nejsem připravený na syna... Ale ucítil jsem něco, co jsem dosud nezažil..." - zastavil jsem se u žíněnek a smutně na ně pohlédl. "Asi se ve mě probudily otcovské pudy. Ani k rodičům, kamarádům... ani k holce jsem dosud nic takového necítil. Chci jen abys věděl, že už teď..." - otočil jsem se k odchodu a vydechl tu poslední větu, která bušila v mém srdci: "...tě mám raději než sebe, než kohokoli na světě."
    Cosi za mnou zarachotilo. Leknutím jsem se otočil - druhá senzorická rukavice letěla přes stůl a padala k zemi, ale to už mě Vojta srazil k zemi, svíral mě kolem krku a šťastně mi hromadil své pusy na tvář. Dopadli jsme na žíněnky tak prudce, až jsme se kouleli celým pokojem, ale ani jsem se nepokusil nás zastavit. Teprve potom jsem váhavě zabořil své prsty do jeho vlasů a s jakousi téměř posvátnou bázní je probíral.
    "Tati, mám tě rád, jsi ten nejlepší táta pod sluncem." Zdvihl jsem hlavu a podíval se mu do očí. Nakonec jsem musel zavrtět hlavou. "Nevím, jestli si na to kdy zvyknu." Pomalu jsem přejížděl konečky prstů po jeho obočí a tváři.
    "Můj syn."
    "Můj táta." - zašeptal Vojta a položil mi dlaň na tvář, krátce se zasmál: "Jsem zvyklý, že škrábeš."
    "Tak za deset let budu mít pořádné vousy." - usmál jsem se.