Ukázka:
Willy se vztekle rozesmál. "Tohohle se bojíte?" - zdvihl svůj mečík. "A tohohle dítěte? Proto jste ho uvázali ke kůlu, aby vám neublížil? Jste zbabělci, smrdutí kojoti..." - Willy rychle vzpomínal, co indiáni považují za urážku, nemusel se však namáhat. Mlčící Bizon sám vypustil svůj šíp jako první - a vzápětí většina jeho bojovníků. Nebylo to mračno, co se neslo k Willymu, ale bylo jich hodně. Byly tu však jeho instinkty. Svým způsobem byl výjimečný. Byl výjimečný tím, že pro něj měl v některých okamžicích "čas" relativní význam. Například teď dokázal sledovat dráhu každého šípu zvlášť. Vnímal, jak se blíží, věděl, kam který zasáhne a jeho mečík se rozkmital v divokém víření, až bylo zcela nemožné sledovat jeho ostří, byla vidět jen veliká šmouha od které odlétaly na třísky rozsekané kusy šípů. Pokračování ukázky...

Ukázka:
Nekonečný vesmír. Z jeho hlubin se řítí nejtemnější "černo", které neodráží ani světlo. V hranici obrysů, kde už není nic vidět lze jasně rozeznat malou kosmickou loď. Letí rychlostí, jaké ještě žádné plavidlo Federace nedosáhlo. Ta malá loď pulzuje neuvěřitelným životem, jsou v ní směstnány desítky miliónů lidí, vlády a ministerstva, velení Flotily a vědecké stanice…

Čtrnáctiletý kluk, s vážným dospělým výrazem se díval zamyšleně z kopule na hvězdy. Jeho oči nejsou očima dítěte, zračily se v nich dějiny. Všichni z posádky byli otočeni k němu. Na ramenou se mu blýskalo pět hvězdiček - hodnost, jaká nikdy ve Flotile nebyla. Ani uniforma se nepodobala jakékoli jednotce, spíše připomínala oblek nejvyšších politických vrstev, ovšem ze společenských oděvů zase vybočovala svým technickým vybavením, jakoby šlo o skafandr. V ruce ten chlapec svíral "královské jablko": kouli, pohledem stejně neprostupnou, jako byl povrch lodi. Rozhodl se: "Toto není můj čas, nepatřím sem." Pak zmáčkl tlačítko na palubní desce, vytvořil se vír zářící všemi barvami duhy, kopule se oddělí od lodi a sám ve víru zcela zmizí. Dál už je jen klid a naprosté ticho galaxie.
Pokračování ukázky...

Ukázka:
Johny se probudil. Skrze listy byla vidět nádherná bezhvězdná noc. Byl mu zima - i přesto, že bylo tropické dusno. Sotva se zkusil posadit, udělalo se mu zle. Potácivě se postavil. Blonďaté vlasy měl slepené bahnem a po celém těle cítil lepkavý pot. Zaslechl nedaleko šumění říčky, což mu připomnělo, že má žízeň. Vrávoral spadaným listím ke skále, která strmě končila nad silným proudem. Padl na všechny čtyři a dolezl až ke kraji, aby se napil. Úpatí, kde se s vlnami stáčela však bylo dobré tři metry hluboko. Místo toho začal zvracet. Nepamatoval si co pil nebo jedl a voda to blahosklonně odnášela rychle pryč. Neměl síly ani se pohnout a tak tam jen visel, po ramena přes okraj, opřený o lokty a z pusy mu kapaly žaludeční šťávy smíšené se slinami. Nenamáhal se otřít, měl jen upocené a potrhané tričko a džíny, které nesly stopy zoufalého útěku...