Star Trek: Enterprise "Air Force One"
 

Hyperprostorová embólie

No a nastává jeho počáteční start. Ani sám hlavní inženýr, ten Puerin, neví, co stroje vlastně dokážou a i když tuší víc než ostatní z posádky, je rozkazem: "Rychlost pět." vyděšen, protože kdo kdy slyšel, aby se trajekt pohyboval nadsvětelnou rychlostí? Pokouší se protestovat, že takové rychlosti nejsou trajektové motory schopny, že nadsvětelné motory vůbec nemají, ale dostane se mu ostré odpovědi, aby okamžitě vykonal rozkaz! Spustí tedy alespoň stroje na plný výkon a ve zlomku sekundy se stanou neuvěřitelné věci: Všechno zmizí a obrazovka zčerná. Stojí na místě. Senzory nezaznamenávají žádný pohyb lodi. Puerin zahanbeně kontroluje přístroje. Je mu líto kapitána, tohle měl být jeho triumfální vstup na kapitánský můstek a zatím fiasko... Admirálové z Flotily se skrytě usmívají. Čekali to, nevěřili, že by se něco takového mohlo vůbec hýbat a už vůbec ne pod tímto velenínm. Jednomu admirálovi, šedé eminenci, něco jako "kuřák" v aktech X, zmrzne úsměv na rtech a horečně začne kontrolovat údaje. Ta loď zmizela z obrazovky. Proč? Kde je. Brzy na to přijde, když mladý pobočník vyhrkne: "Oni jsou v hyperprostoru. ...Stojí." Admirál se nezasměje, i když o parkování v hyperprostoru se dělá spousta vtipů, je to něco jako suchý hadr na dně moře. I puerin o chvilku dříve poznal co se stalo a s úžasem pohlédl na kapitána. Najednou mu došel význam a smysl spousty věcí na kterých doposud slepě pracoval. Kapitánovi se podařilo využít jedno z největších nebezpečí hyperprostoru: embolie (=bublin - jedna z odrůd je známá červí díra při přechodu do hyperprostoru s nedostatečně synchronizovanými nadsvětelnými motory. Kaptán vytvořil uměle jednu z nich a zůstal uvnitř - nehybný, zatímco kolem pádil hyperprostorový vesmír. Celý pohyb pak spočíval v ovládání zakřivení embolie pomocí subpozitronického modulátoru. Embolie sama se vytvořila pouhým vnějším přečerpáváním jeho energie, se takřka neměřitelnými ztrátami, jakési "perpetuum mobile". Jediný problém spočíval v tom, že se zvýšeným warpem se zvyšoval tlak. Proto kpaitán vyprojektoval trajekt, těžký a nemotorný, ale pevný. Země zmizí jako mávnutím proutku a octnou se na okraji Sluneční soustavy. Nikdo nechápe jak, (kromě kapitána, který má na tváři stále stejný výraz, jako by vždy šlo všechno podle jeho očekávání, i ty nejabsurdnější situace.) nicméně okamžitě je tu "policie", pro hrubé překročení rychlosti v husté letové zóně. Jakmile ovšem identifikují trajekt, padnou smíchy, je to pro ně asi jako kdybys zastavil ve městě trabanta, že jel 360 km/h... Omluví se za omyl v senzorech a pustí je dál. Na tomhle bych ti vlastně mohl demonstrovat genialitu kapitána. Řekl neurčitě: "Rychlost 5.", ale ne nadsvětelná, nemůže přece letět nadsvětelnou v nejhustší dopravě v galaxii, když je "obyčejné" plavidlo. Věděl ovšem, že hlavní inženýr si rozkaz vyloží standartně, protože určování impulzní rychlosti by bylo zbytečné puntičkářství - číslují se jen nadsvětelné. Chtěl vidět výkon a nemoci být posuzován pro nezákoný rozkaz, tak se spolehl, že inženýr, když si bude myslet, že takové rychlosti není loď schopna, zařadí "plnou", což udělal. Naštěstí se motory hned automaticky zablokovaly. Jenže kapitánovy plány byly mnohem delšího dosahu: věděl, co bude následovat - horečné zjišťování, jak je schopná nadsvětelného pohonu, když by ho teoreticky mít neměla. Tak přijdou testy, hned ten první uvolní takový výkon, že se utvoří červí díra a odnese je přímo do chřtánu oné apokalypsu šířící neutronové hvězdy. Ach jo, popisuji to maximálně stručně a občas do toho zabředávám, takže kromě toho, že se zcela vytratilo napětí je to asi nepřehledné a nudné, tak promiň, ale zrovna tohle je osa knihy - tedy spíš základ úžasnosti Enterprise, jak dostane nakonec jméno, jelikož ta superloď než vybuchla Enterprise měla být a oni mají hlavní počítač. Tedy: jsou pohlcováni černou dírou bez šance na vyváznutí. Kapitán, místo aby se aspoň pokoušel o záchranu, cosi kutí a všeobecná panika jej nezajímá. Najednou začne vše kolem venku jiskřit a strojovna se rozhučí obrovskou energií. Někteří si uvědomí, že podle propočtů by už měli být u jádra, tedy rozmačkaní na protony a neutrony! Kapitán není k nalezení. Jen jeho první důstojník ví, že je venku (ve volném vesmíru), ale netuší proč. Možná nikdo nikdy nezjistí, co dokázal - zkrotit neutronovou hvězdu pomocí bombardování čistých elektronů ji mohl opracovat do jakýchkoli rozměrů. Vrátí se na velitelský můstek s černou koulí, která jakoby pohlcovala světlo, ale její jakoby platinový povrch elektronové vrstvy z ní dělal jen trochu neobyčejnou kouli, od té chvíle hračku, kterou nikdy nepustí z ruky. Vyvázli ze smrtelného nebezpečí a všichni si oddechli. Nikdo nedokázal vysvětlit, kam černá díra zmizela nebo spíš, jak se mnozí domnívali, jak se tak náhle ocitli jinde? Na okraji vlivu neutronové hvězdy vznikne také rozruch, asi největší nemocnice Federace, starající se o ztroskotance všech ras najednou ztratí svou práci, což samozřejmě netuší a věří, že došlo k nejhorší katastrofě: nestabilitě hvězdy, tedy okamžitý zánik všeho v dosahu. Kapitán jim nabídne azyl, což berou jako výsměch, vzhledem k tak malému plavidlu, nicméně každý ze stanice v nich vidí jedinou záchranu a nechají se postupně přenášet na jeho loď. Důstojníci Flotily pod jeho velením jsou šokováni, že princip subprostoru, ta vyfantazírovaná pohádka, skutečně funguje: nejenže pojme všechny lékaře a osazenstvo nemocnice, ale subpozitronickým modulátorem jejich zařízení rozloží, přehrají všechny soubory a zase složí v subprostoru, takže ta obrovská nemocnice, co byla několikasetkrát větší než jejich trajekt, je nyní uvnitř jedné z jejich kójí. Kapitán poprvé zbledne hrůzou: někdo z vyšších důstojníků Flotily spustil palubní počítač zničené Enterprise. Dosud jej měl pouze na palubě, ale protože věděl, že jak je naprogramovaný, ani by ho nenapadlo zprovoznit. Ti, kteří totiž na této misi spolupracovali neměli žádný zájem na jejím úspěchu, ba naopak. Hlavní operační systém tehdejší superlodi byl proto nadupán zničujícími efekty, jako je náhlé odčerpávání vzduchu, samospuštění sebedestrukční sekvence, výbušné přetěžování energie... Někdo zkrátka chtěl dostat loď pod kontrolu Flotily a učinil tím z ní nejvražednější prostředí v dějinách. Tady můj kapitán bude vyzkoušen na kraj svých schopností - bude muset dostat sebe a celou posádku do bezpečí, které na lodi neexistuje. Nebude to mít ani trochu jednoduché hlavně proto, že se cele bude nucen soustředit na zachování holého života a na nějaké geniální vymýšlení nebude mít víc jak setiny sekundy mezi jednotlivými hroutícími se systémy a poplašnými signály. Jako třešínka na dortu proletí zbytkovým efektem neutronové hvězdy a dostanou se do stejně nehostiného prostředí jakým se stala jejich vlastní loď - gamakvadrant, území Borgů. Je to rasa humanoidů, jejich původně organické tělo je posíleno, případně i nahrazeno kybernetickými implantáty. Mají tzv."kolektivní vědomí" a asimilují cokoli s čím se setkají. Můžeš na ně zaútočit určitou zbraní pouze jednou, podruhé už najdou obranu. Je tu hned několik aspektů, kvůli kterým by stálo za to nechat se raději rovnou zabít: mají obranné štíty, které nestojí za řeč, žádné zbraně a navíc gamakvadrant je v místech, kam se dosud žádná loď Federace nedostala, není tedy návratu. Kapitán spustí červený poplach a vydá rozkaz nemocnici, aby se připravili na hromadný příjem ras asimilovaných Borgy. Ti doktoři houby vědí o tom mladém kapitánovi a věnují se horečně své práci, než aby se zabývali předsudky a posuzovali zdravý rozum velitele. Kapitánovi se podaří na několik sekund vyřadit všechno zcela z provozu a nainstaluje svého virtuálního přítele vytvořeného během staletí hibernetického spánku, jeho druhé já. To brzy ovládne řídící systém, takže už se dá přežít, ale okamžité problémy je budou provázet i dál, loď je zavirovaná. Tento virtuální pomocník, vlastně palubní počítač, není jen obyčejným programem. pátek, 16. února 2001 09:59:36 Celý příběh polidšťování lodního počítače začne během hibernace. Kapitán se cítí nesmírně sám a je rád, že má alespoň virtuálního přítele, jenomže to není člověk. Jednou počítač zaznamená jeho slzy, kapitán odvětí: "Dokud tohle nepochopíš, nemůžeš mi opravdu pomoci." Počítač to vezme jako úkol. Svědomitě rozkládá situaci a snaží se ji pochopit. Tak se zabere do studia lidské psychiky a provede tolik simulací, až u něj vznikne osobnost. Nesmějte se, já vím, že je to blbost a taky se mi to nelíbí, ale zatím jsem na nic jiného nepřišel. Tedy, když je instalován na lodi, naklonuje si sám tělo a začne zčásti žít na lodi. Kapitán o tom neví, až když mu přinese Poradkyně psychologické profily posádky, zarazí se nad novým členem, o kterém ani neví. V nesmírném úžasu si uvědomí, že vykazuje život, pohyb z vnitřku či co? Něco, čeho počítač není schopen. Nejdřív předpokládá, že je to jedna z variant počítače, jimiž obsadil jednotlivá pracoviště a tak přivádí kapitána k šílenství, když se hádá sám se sebou, ale tenhle je jiný. Kapitánovi dá práci zjistit co se děje, když to musí dělat tak, aby to neregistroval lodní počítač. Počítač si stále více uvědomuje sám sebe a prožívá radost ze života. Když se podaří kapitánovi ho najít, zažije nejsilnější emoci: strach, bezmeznou hrůzu a uvědomění smrti. Ví, že kapitán věří, že je jen stroj a zakazoval mu i jeho "inkarnace" v odborníky sekcí. Ví, že toto tělo zničí a ponechá jen software. Následuje ho jako odsouzený k smrti. Ani jej nenapadne, že by mohl neuposlechnout, ani nad tím neuvažuje. Kapitán ho odvede do nově zřízené místnosti vedle své kajuty. "Líbí?" "Jak mě se může něco líbit?" - namítne počítač. Počítá poslední minuty života. A do háje! Kapitán ho zná, pracuje s ním, ale netuší, že je to lodní počítač. Při studii Poradkyně na to přijde. Lodní počítač žije jen pro něj nebo spíš je to jeho největší přítel. "Rozložíš mě?" Kapitán na něj překvapeně pohlédne. Náhle mu to dojde, on čeká, že ho zabije! "Máš strach?" Počítač neví jak definovat pocit v těle. Rezignace. Odevzdanost. Neschopnost, bezmoc určit svůj život. "Je to tvůj pokoj." Kapitánovi se podařilo převést holografické zobrazení do umělých buněk, takže "software" se může libovolně pohybovat ve svém dosahu například jako android a je běžnými přístroji nerozeznatelný od člověka, navíc nikoho nenapadne, že právě tohle je robot, vždyť je tak lidsky naivní! Na tuhle postavičku se moc těším, protože on nebude jen "vědecký důstojník", ale podle potřeby časem přijme více postav: biolog, astronom, prostě cokoli. Bude to vlastně jeden a tentýž, ale to bude tušit jen kapitán a ten z toho bude na mrtvici, když se počítač bude občas bavit a přít sám se sebou...