
Celé Věčné město bylo na nohou.
neslýchané napadení nejváženějšího království sotva zesnulého krále Bedřicha
naplnilo křesťanský svět zděšením, že ani tak velká opora sv. Stolce není jistá
před útoky nepřátel. Na drobné šarvátky mezi katolickými knížaty si již
mnozí poddaní zvykli - večer šli spát pod jedním pánem a probudili se v moci
kohosi jiného. Ale pád tak vyspělého království, to byla událost, která se
přetřásala v kázáních, na politickém kolbišti a v hospodách.
"Jenom mluví..." - omlouval je Yan de Praemont před
obrazem své světice. Nevěděl ani která to je, nejspíš mučednice, které veliký
umělec dal tvář nepozemského anděla. Ve svých sametově purpurových šatech
působila příliš světsky, nicméně vedle svatého Štěpána, krále Uherského, nebylo
pochyb, že jde o světici ke které se modlí nejeden mladý muž, jako byl Yan.
Nutno přiznat, že Yan byl velmi mladý a do muže měl vzhledem ještě velmi daleko,
jeho původ však zanechával všechny pochybnosti o úctě k němu, daleko za hranicí
otevřeného posuzování.
Rychle vstal, když zaslechl kroky a šustění látky. Obě
kolena jej bolela a záda měl v jednom ohni, možná tu trávil příliš mnoho času,
ale modlitba a pohled na tu nadpozemskou krásu mu dával snést události
posledních dní, které se jej tak hluboce týkali.
"Pane?..." - oslovil ho ženský hlas s tváří skrytou pod
pláštěm barvy karmínové šedi. Muselo jít o neurozenou dívku, když vyčkávala, než
jí dovolí mluvit dál.
"Co chceš?"
"Přicházím v otázce života a smrti."
V Yanovi se okamžitě probudila rytířská čest. "Čeho si
žádáš?"
Postava se ještě více sklonila. "Pozorovala jsem Vás,
můj pane, že trávíte často svůj čas před mou paní a proto v zoufalé naději jsem
se odvážila před Vás předstoupit."
Yan byl rozladěn, že jeho modlitby
někdo pozoroval, ale zvítězila v něm zvědavost, kdo je ona panna, když našel
další duši, jíž byla patronkou.
"Mluv." - pokynul jí.
"Mou paní se chystají zabít, ne-li něco horšího, kdybych
mohla jen docela málo doufat, že mě Váš otec vyslyší, vydala bych se k němu i za
cenu vlastního života, vím však jak marné by bylo mé úsilí, proto v důvěře ve
vaše šlechetné milosrdenství stojím před jeho synem."
Yan si ta slova jen těžko dával dohromady. "Zabít?" -
zeptal se zmateně.
"Můj pane, vím jen to, co se vypráví, shovívavost, snad
sám uznáte, nepatří mezi vrozené vlastnosti Vašeho otce."
"To ne." - řekl bez náznaku úsměvu. "Jen stále nechápu,
co po mě žádáte."
"Sama nevím, můj pane, jen chci
udělat vše, co je v mých silách, abych zachránila ze spárů... promiňte." -
zarazila se a poplašeně na něj pohlédla, takže jí konečně mohl pohlédnout do
tváře. Nebyla už mladá, bylo jí hodně přes třicítku.
"Neboj se, není tajemství, že jsem tu, abych byl
od svého otce co nejdál."
"Ach..." - vydechla zklamaně "Pak není naděje, že byste
oblomil svého otce..."
"Od tažení na hlavní město krále Bedřicha?" - zasmál se
tomu bláznivému nápadu. "Ne, to není."
"Ne, jen zachránit mou paní před úmysly, jaké s ní může
mít."
"Řekneš mi už konečně, kdo je tvá paní?" - obořil se na
ni netrpělivě.
Poděšeně rozevřela oči. "Já... Myslela jsem, že víte...
Princezna Brigitta." - ukázala na obraz.
Yan ve víru náhlých myšlenek klouzal pohledem z oné
ženy na dílo ve zlatém rámu, až se musel zhluboka nadechnout. Srdce se mu divoce
rozbušilo. Žádná dávno zemřelá mučednice. Je to dcera krále Bedřicha. A on je
syn válečníka, který právě dobývá největší vítězství svého života.
"Tvá prosba byla vyslyšena." - polkl nasucho. "Slibuji
před tímto obrazem a před tebou, že ochráním tvou paní nebo zemřu. K tomu mi
dopomáhej Bůh."