Můj SEZNAM

FANTAZY

Ssssssss, ne?
Za devatero horami, za devatero řekami...zlobil se jeden král, že zrovna on musí tak daleko bydlet!
Řím 14. března za papeže Benedikta IX.

     Celé Věčné město bylo na nohou. neslýchané napadení nejváženějšího království sotva zesnulého krále Bedřicha naplnilo křesťanský svět zděšením, že ani tak velká opora sv. Stolce není jistá před útoky nepřátel. Na drobné šarvátky  mezi katolickými knížaty si již mnozí poddaní zvykli - večer šli spát pod jedním pánem a probudili se v moci kohosi jiného. Ale pád tak vyspělého království, to byla událost, která se přetřásala v kázáních, na politickém kolbišti a v hospodách.
     "Jenom mluví..." - omlouval je Yan de Praemont před obrazem své světice. Nevěděl ani která to je, nejspíš mučednice, které veliký umělec dal tvář nepozemského anděla. Ve svých sametově purpurových šatech působila příliš světsky, nicméně vedle svatého Štěpána, krále Uherského, nebylo pochyb, že jde o světici ke které se  modlí nejeden mladý muž, jako byl Yan. Nutno přiznat, že Yan byl velmi mladý a do muže měl vzhledem ještě velmi daleko, jeho původ však zanechával všechny pochybnosti o úctě k němu, daleko za hranicí otevřeného posuzování.
     Rychle vstal, když zaslechl kroky a šustění látky. Obě kolena jej bolela a záda měl v jednom ohni, možná tu trávil příliš mnoho času, ale modlitba a pohled na tu nadpozemskou krásu mu dával snést události posledních dní, které se jej tak hluboce týkali.
     "Pane?..." - oslovil ho ženský hlas s tváří skrytou pod pláštěm barvy karmínové šedi. Muselo jít o neurozenou dívku, když vyčkávala, než jí dovolí mluvit dál.
     "Co chceš?"
     "Přicházím v otázce života a smrti."
     V Yanovi se okamžitě probudila rytířská čest. "Čeho si žádáš?"
     Postava se ještě více sklonila. "Pozorovala jsem Vás, můj pane, že trávíte často svůj čas před mou paní a proto v zoufalé naději jsem se odvážila před Vás předstoupit."
    Yan byl rozladěn, že jeho modlitby někdo pozoroval, ale zvítězila v něm zvědavost, kdo je ona panna, když našel další duši, jíž byla patronkou.
     "Mluv." - pokynul jí.
     "Mou paní se chystají zabít, ne-li něco horšího, kdybych mohla jen docela málo doufat, že mě Váš otec vyslyší, vydala bych se k němu i za cenu vlastního života, vím však jak marné by bylo mé úsilí, proto v důvěře ve vaše šlechetné milosrdenství stojím před jeho synem."
     Yan si ta slova jen těžko dával dohromady. "Zabít?" - zeptal se zmateně.
     "Můj pane, vím jen to, co se vypráví, shovívavost, snad sám uznáte, nepatří mezi vrozené vlastnosti Vašeho otce."
     "To ne." - řekl bez náznaku úsměvu. "Jen stále nechápu, co po mě žádáte."
     "Sama nevím, můj pane, jen chci udělat vše, co je v mých silách, abych zachránila ze spárů... promiňte." - zarazila se a poplašeně na něj pohlédla, takže jí konečně mohl pohlédnout do tváře. Nebyla už mladá, bylo jí hodně přes třicítku.
     "Neboj se, není tajemství, že jsem tu, abych  byl od svého otce co nejdál."
     "Ach..." - vydechla zklamaně "Pak není naděje, že byste oblomil svého otce..."
     "Od tažení na hlavní město krále Bedřicha?" - zasmál se tomu bláznivému nápadu. "Ne, to není."
     "Ne, jen zachránit mou paní před úmysly, jaké s ní může mít."
     "Řekneš mi už konečně, kdo je tvá paní?" - obořil se na ni netrpělivě.
     Poděšeně rozevřela oči. "Já... Myslela jsem, že víte... Princezna Brigitta." - ukázala na obraz.
    Yan ve víru náhlých myšlenek klouzal pohledem z oné ženy na dílo ve zlatém rámu, až se musel zhluboka nadechnout. Srdce se mu divoce rozbušilo. Žádná dávno zemřelá mučednice. Je to dcera krále Bedřicha. A on je syn válečníka, který právě dobývá největší vítězství svého života.
     "Tvá prosba byla vyslyšena." - polkl nasucho. "Slibuji před tímto obrazem a před tebou, že ochráním tvou paní nebo zemřu. K tomu mi dopomáhej Bůh." 

Vydržte, brzy to dopíšu!

Známku naplepte na pravý horní okraj obrazovky

To si musím přečíst znovu!
Home