Mafie: Kmotr Boss

    Skutečně jsem byl přesvědčený, že můj život nemůže být horší. Co umřel táta, začala máma pít - to jsem sám byl ještě malý - takže dneska už jí zajímal jenom alkohol. První roky se upnula na nás, na děti, ale už jsem si zvykl a vzdal i vlastní péči o domácnost. Nejdřív jsem chtěl nahradit tátu, nakonec jsem byl nejstarší, ale nemělo to smysl. S mámou se začalo všechno u nás rozpadat. Ty hysterické scény, když se máma napila, byl jen začátek lhostejné beznaděje. Každý se s tím smířil, i já, i když jsem bojoval nejdéle. Snažil jsem se schovávat alkohol, jenomže mám začala pít venku a pak mě před spaním zmlátila. Ano, začala mě nenávidět, myslím, že to bylo hlavně tím, že jsem jí hrozně připomínal tátu. Táta se v našich vzpomínkách idealizoval. Byl to lék na všechno. "Kdyby tu byl táta, máma by byla doma, táta by nám četl pohádky, seděl u nás, když jsme byli nemocní, nikdy jsme se nehádali..." - nebyla to pravda a všichni to věděli, ale co na tom. Dlouho každý doufal, že by to bylo lepší kdyby... Kdyby. Teď už by to nezachránil ani táta. Do konce měsíce nás asi vystěhují, náš barák dostal nového majitele a toho nezajímají nájemníci, ale peníze... Rok nás litovali, že nemůžeme vyjít, ale teď už ne. Kromě scén doma, vzájemného obviňování i nás dětí jsme začali všichni jít proti sobě. Brácha začal krást - nebyl v žádné partě, myslím, že prostě jen chce, aby se něco dělo a taky nám dělá radost, když musí máma jednat se sociálkou. Zatím to zvládáme, ale posledně už to vypadalo u mámy na kriminál a u nás na děcák. To nás semklo dohromady, máma dokonce přes týden nepila a my začali chodit do školy. Jo, to bylo když si jedna učitelka všimla modřin u Suzy. Měla je celou dobu, ale najednou začal být někdo aktivní... To, že jsme špinaví a smrdíme nikoho nezajímá. V té škole se to ztratí. Ze soukromé školy jsem odešel jen já, ostatní do ní ještě nechodili. Nechali by mě tam a platili za mě, i když po tátovi nic nezůstalo. On tam taky studoval a jeho fotky visely na mnoha místech ve škole. Já odtamtud vypadnul schválně. Bylo mi jasné, že si nezasloužím být tam, kde se učil i táta a taky jsem se chtěl pomstít mámě. Tuhle školu jsem nenáviděl od první chvíle. Bylo tam moc dětí a já chtěl být sám. Jsem skoro nejmenší ze třídy a k šikanování stačí mnohem míň. Neměl jsem čím platit, tak jsem se stal jedním z otroků. Bylo přece jen lepší být v partě, pak si o vás čistilo podrážky jen omezený počet lidí...