Osobní strážce - ukázka

    Ungo se probudil, sotva se Charles dotkl dveří. Neotevřel oči, na to byl příliš dobře vycvičen. Přivřenými víčky se ujistil, že nemá v ruce zbraň. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Ale trvalo mu to, než se odhodlal. Pocítil hrdost nad svým svěřencem, vlastně už téměř přestal věřit, že se mu vůbec dokáže postavit, všechno přijímal tak pasivně... Jediné, co mu nemohl upřít byla nevypočitatelnost, bylo v něm něco, co ho vždy přivádělo k ostražitosti, když už si začínal myslet, že jej zná. Charles se k němu kradl zcela amatérsky. Ungo dokonale ovládal svůj pravidelný dech, dokonce i pomalý tep srdce, víčka se mu ani nepohnula, přesto nemohl potlačit zvědavost: jaký způsob si přichystal? Pistol ne - to by hned poznal, kdyby jí měl někdo schovanou. Nějaké škrtidlo? Nožík či jehla? Ano, to bude ono! Je to malý kluk, určitě uvažuje jako ženská. Charles se zastavil těsně u něj. Ungo se už neodvážil ani pootevřít oči, nechtěl nic riskovat, sluch mu dokonale prozradil každý pohyb. Nic... Jen tam stál a zíral na něj. 'Snad si to nerozmýšlí?' - napadlo ho  s nádechem zklamání. Sklonil se k němu na kolena. Aha chytrý, chce se přesvědčit, že spánek nehraju, ještě stále může říct, že je tu jen tak. Má větší drzost než bych do něj řekl... Skrývá se v něm celkem chladnokrevný zabiják. 'Tušil jsem to!' - pokýval v duchu spokojeně hlavou. Zase se pohnul, cítil, jak se k němu blíží jeho ruka, ale zcela jistě beze zbraně, přesto cítil, jak se mu zostřují smysly v očekávání napadení. Jemně se dotkl jeho vlasů. Idiot! To by vzbudilo i mrtvého! Šahat na cíl, to by neudělalo ani mimino! Tady v Americe je ale asi vážně možné všechno, no, ale je si celkem jistý, že mě to neprobudí... Tak proč ho nenechat? Dvěma prsty mu přejel po čele až k čelisti. Počkat! On hledá... Cítil, jak se bříška zastavili těsně pod sanicí - ano! Krční tepna. Dosud ležel na boku, levou rukou by jen stěží vykryl prudší útok, bylo to zbytečně velké riziko. I když riskoval, že se Charles zalekne, rozhodl se zaujmout strategičtější pozici. Snažil se, aby to působilo co nejvíc rozespale a překulil se na záda. Levou ruku si uvolnil podél těla a pravá dlaň zůstala těsně u krku. Tak a teď zkus bodnout! Čím to bude? Doufám, že ne jehlice.... Charlese jeho pohyb zdá se vůbec neznepokojil, dokonce jasně vnímal podle jeho dýchání, že se usmívá - naklonil se nad něj. Teď to přijde! Srdce proti jeho vůli několikrát změnilo rytmus, což neměl rád, ale Charles si toho vůbec nevšímal. 'Amatér.' - pomyslel si znovu. Blížil se k němu hlavou, ale byl si jist, že má ruce prázdné. Co chtěl dělat? Hraje si s obětí? Snad to nebude psychopat? To na něm nikdy nepozoroval, i když u nich člověk nikdy neví, jednou viděl člověka... Dotkl se svými rty jeho rtů... Proč? A spočinul na nich. Dýchal nosem, tak v tom nebyl žádný problém, ale už začínal nabývat přesvědčení, že Charles je sadista - prožívá zabíjení... To se mu vždy hnusilo. Cítil jeho dech i pach, který vydával, ale jeho ruce byly daleko od všech smrtelných míst na jeho těle. Tak už to vybal! Čím mě propíchneš? Líbáním mě nezabiješ. Konečně se odtrhl a znovu přiblížil ruku k jeho tváři. Pro Unga to nebyl okamžik, Ungo dokázal během takového okamžiku neuvěřitelní množství věcí, jeho smysly ostře vnímaly každou nanosekundu a hlavou se mu honilo tisíce myšlenek - jak mě chce zabít? Proč mi dal pusu? Dotek... Dotekem zabíjet. JED! Na chvíli jej toto poznání ochromilo, ale v příštím prudkém sevření srdce shodil Charlese a přirazil ho k zemi, až skončil s tvrdě vyraženým dechem. Ve skoku dálkovým ovladačem rozsvítil a přistál u zrcadla. Stačil mu jeden zkušený pohled - nikde ani stopa po prášku, na omak také nic mazlavého necítil, plynem bez zápachu by se zabil spolu s ním... Převalil se přes pohovku zpět k Charlesovi dosud na podlaze. Nůž v ruce - byl připraven uříznout si ret, kdyby z něj dostal náznak... Prohlédl mu prsty - čisté i za nehtama. Stiskl rty a pohnul pysky. Nic, normální slinění, i sliny měly běžnou konzistenci bez zabarvení. Pro jistotu prohledal kapsy, ale už věděl, že v nich žádnou zbraň nenajde. Charles začal hekat a prudce nabírat dech. Nemilosrdně na něm dál seděl. Pro jistotu stále nepolykal a raději se ani nedotýkal pysku jazykem. Ukázal nožem na své rty a pak poklepal na jeho.
     "He?" - nechtěl jimi ani pohybovat, aby nedošlo k nějaké reakci. Nadzdvihl se, protože Charles vůbec neuměl srovnávat dech. Konečně se jakžtakž rozdýchal.
     "Fuj... Málem jsi mě zabil." - dýchal přerývaně. Ungo mu důrazně přejel nožem přes rty a přitiskl ostří na krk.
     "Co blbneš?" - konečně se mu podíval do očí.
     "Jed?" - rozhodl se Ungo být jasnější, protože jinak to k ničemu nevedlo.
     "Cože?" - zakřenil se nechápavě. Bylo to dost upřímné, takže se mu znatelně ulehčilo.
     "Jak jsi mě chtěl zabít?" - zeptal se přímo, čistě faktograficky a zcela bez emocí.
     "Zabít?" Charles chtěl zdvihnout hlavu, ale nůž se nevzdálil, lehce se zařízl do masa. Vykřikl a chtěl ucuknout, tím jen ranku rozšířil. Vytryskly krůpěje krve. Rychle pochopil, že nejde o hru. Bylo to smrtelně vážné.
     "Co cvokaříš? Přeskočilo ti?! Hele, já chápu, že z toho, co jsi prožil musíš mít v hlavě guláš a všiml jsem si, že často myslíš... jinak než my, ale můžu sakra aspoň vědět, proč mě chceš podříznout?"
     Charles nenadával často, vlastně nenadával vůbec, to Unga zmátlo, celé jeho chování bylo nevypočitatelné. Je možné, že by existovalo úplně jiné vysvětlení? "Proč jsi tu byl?"
     "Nemoh jsem spát." - vzlykl. Rychle propadal zoufalému pláči. "Chtěl jsem tě vidět. Nevěděl jsem, že nespíš, ale nechtěl jsem ti nic udělat! Ááááá..." - vykřikl, když nůž vycedil dalších pár kapek krve.
     Náhle si Ungo uvědomil, že Charles by vůbec nebyl schopný zabít. Jak ho to mohlo napadnout?
     Rozrazily se dveře, vzápětí další. Tajná služba. Pustil nůž a uvolněně zdvihl ruce. Věděl, že u těchhle hochů se rychlá gesta nevyplácí, ani když je dítě. Charles stále brečel a držel si ránu, s tou krví to vypadalo mnohem horší.
     "Jsi v pořádku?" - sklonila se k němu Alice a prohlížela ránu, všechny zbraně mířila na Unga, ale nikdo z tajných se nepohnul ho zajistit, byla to příliš nečekaná situace. Ungo byl přeci jeho speciální bodyguard a několikrát prokázal, že je v mnohém lepší a svědomitější než oni.
     "To nic." - snažil se Charles ovládnout šok. "Ungovi jenom převládly reflexy, zapomněl jsem, že se k němu nemám ve spánku přibližovat."
     Alice se zamračila a otočila se k němu. "Myslím, že by ses měl lépe ovládat, jsi jako časovaná bomba! Hned zařídím, aby celý tenhle nebezpečný pokus skončil."
     Ungo se netvářil nijak provinile, stále ten bezvýrazný ksicht... Ošetřila Charlesovi krk a zalepila umělou tkání.
     "Tak pojď." - kývla na Unga. "A ty běž spát."
     Ungo se nehýbal. Pistolím sice klesly hlavně, ale nyní se znovu zdvihly. Alice si instinktivně stoupla před prezidentova syna.
     Nemůžete ho odvést, musí mě hlídat." - probral se Chrles.
    "Už ho tady s tebou nenechám." - prohlásila rozhodně, ale Charles zřetelně vyslovil: "O tom vy nemůžete rozhodovat."
    "Až vzbudím pana Penopscotta a řeknu mu, co se tady..."
    "Všecho zapřu." - řekl prostě a měl dojem, že přes Ungovu tvář přelétl záchvěv údivu. Na chvíli zavládlo zaražené ticho, pak se šéfka ochranky nadechla a bezeslova odešla. Muži z ostrahy jí po chvíli následovali.
    "Úhůůůf." - sesul se Charles do křesla. "Tak vysvětlíš mi konečně, proč jsi mi chtěl uříznout hlavu?"
    "Ungo se stále nehýbala ale promluvil: "Byl jsem přesvědčený, že mě jdeš zabít. Byl jsem zvědav, jak to uděláš... Několikrát jsi se o tom v posledních dnech zmínil." - doplnil.
    "Nemohl jsi mě slyšet!"
    "Umím odezírat." - odtušil Ungo.
    Charles si to chvíli srovnával v hlavě a pak se svému bodyguardovi podíval přímo do očí: "Ještě si to myslíš?"
    "Nejsi zoho schopný, vlastně nevím, jak mě to vůbec mohlo napadnout, tohle je úplně jiný svět, jsem opravdu zvyklý uvažovat úplně jiným způsobem. Nenapadlo mě hledat jiný důvod tvého chování... Popravdě doteďka mi vůbec není jasné, proč jsi sem vniknul?"
    "Už na mě nevytáhneš nůž?"
    Zavrtěl hlavou.
    "Sedni si." - poprosil ho. Ungo vojensky uposlechl a Charles k němu přešel. Klekl si před ním na jedno koleno , skoro jako před chvílí u postele a vzal jeho ruku. Ungo ji pozoroval, jako by to byl cizí předmět k demonstraci.
    "Zachránils mi několikrát život, stále jsi připraven ho za mě položit. Myslíš jen na to, jak mě ochránit, žiješ jenom proto, abych žil já..."
    "Je to moje práce..." -přikývl automaticky. "Mám rozkazy..."
    "Prdlajs! Jsi kluk jako já, sám jsi tehdy říkal, že ti nikdo nemůže nic nařizovat, slyšel jsem to. Já vím, že ke mě necítíš oddanost nebo přátelství, děláš si jen svou práci, ale pro mě jsi tím nejlepším přítelem, jakého jsem si mohl kdy vysnít - a prosím tě, nezabíjej mě..." - znovu se k němu naklonil, políbil ho na tvář a objal ho. Ungo najednou nevěděl co s rukama, cosi v něm ho nutilo, aby něco udělal, ale nebyl schopný myslet a uvědomit si co. Zažil jen drsné "pohlazení" vojáků, často dost necitelné, ale nikdy mu nikdo nefal pusu... Mezi klukama neexistovalo důverné přátelství, teď věděl, jak moc mu chybělo. Charles si nedělal starosti s jeho bezradností, svinul se do klubíčka v jeho klíně a opřel si hlavu na prsou. Ungo se ho konečně dotknul. Jako něčeho nesmírně cenného, jako něčeho naprosto nového, jako by se bál, že i ten nejjemnější dotek by mohl tu chvíli zničit. Pokud čekal z Charlesových vlasů výboj, nepřišel. Byly hebké a dlouhé. Pomalu do nich zabořil své prsty a překvapeně sledoval, že Charles se vůbec nebrání. Ungo nikdy nic takového neudělal, jeho nejcitlivější doteky doposud patřily spoušti zaměřovací pušky...
    Charles vzal jeho druhou ruku, byla tvrdá, mozolnatá, jako z kamene, a vložil ji mezi své dlaně. "Plukovník mi říkal, že jsi ten první den chtěl utéct. Proč jsi se vrátil?"
    Ungo se styděl za svou slabost. Nikdy nechtěl před ničím utíkat a ten 'první den' to rozhodně nebyl strategický ústup. Ztěžka začal, pozorujíce své prsty, které se ztrácely pod splývajícími vlasy. "Znal jsem jen válku, zabij nebo budeš zabit. Nenávidím smrt, viděl jsem ji snad ve všech podobách, takže mě neděsí, ale nenávidím ji. Kdekdo měří svoje schopnosti podle moci v ničení životů. Já už tehdy byl jiný, mojí nejvyšší prioritou bylo 'přežít'. Byl jsem v tom zatraceně dobrý, ale pak přišel plukovník... pater Rohne a najednou jsem poznal víc než jen chránit si vlastní život. Pro mě... nebylo největším vítězstvím ve válce cokoli co jsem dokázal, ale vždycky jsem měl úžasný pocit, když jsem přežil. Nikdo to nechápal - jako tehdy v Gám-Baru, všichni křičeli radostí, že jsem pronikl do hlavního stanu, že jsem zničil sklad munice. Ale já... Já jsem byl šťastný, že žiju."
    "Proč jsi to všechno tedy dělal?"
    "Potřeboval jsem cítit, že žiju. Když jsem nebyl v ohrožení života, připadal jsem si jako mrtvý. Boj, akce mi dávaly zapomenout na hrůzy svého života, nedávaly mi čas přemýšlet... Nedokážu být sám se sebou. Všichni si myslí, že jsem odvážný, ale jsem takový jenom proto, že se strašně bojím. Mám takovou hrůzu sám ze sebe, z toho, že jsem, že se raději odvážím čehokoli. Když mě zkoumali psychouši, říkali, že se pokouším zabít, ale to není pravda. Snad ve chvíli, kdy se přihlásím na akci, ale jakmile mi jde o život, uvědomím si, jak nesmírně na něm lpím...." - Ungova ruka sklouzla k Charlesovým ramenům, jakoby jej chtěl obejmout, ale nepřivinul ho k sobě. Chtěl se opřít. "Bojím se." Když to zašeptal měl zavřené oči, jeho bodý se mu otvíral... "Hrozně se bojím, při každé akci jsem byl bez sebe strachy, nenáviděl jsem se, že jsem do toho lezl..."
    "Ale proč jsi to tedy bral?"
    "Nerozhodoval jsem se. Nikdy. Plnil jsem rozkazy."
    "Mohl jsi odmítnout, jsi jenom kluk!"
    "Já... Já nevím, nikdy tak nepřemýšlím. Ta možnost pro mě jakoby neexistovala, sabotoval jsem co jsem mohl, byl jsem nespolehlivý, flákač... Ale nikdy jsem neselhal v žádném úkolu. A teď... Když jsem dostal možnost chránit tebe, došlo mi až zpětně, proč o to tak stojím. Hledám co to je osobní strážce a jak to dělat nejlíp. Cokoli jsem kdy dělal, snažil jsem se být nejlepší, dělat to nejlepším způsobem, tak jak se to má. A já... Chci konečně žít pro záchranu, obranu života. Nechci už bojovat pro smrt, ale pro život - ale ne svůj! Víš, to, že můžu někoho chránit, znamená pro mě víc než to, že tě někdo chrání. Chci říct, ty jsi důležitější pro mě, než já pro tebe."
    Charles se opřel, aby se mohl podívat Ungovi do očí a výrazem tváře mu sdělil otázku, jestli se nezbláznil... Ungo neuhnul pohledem, ael ani se neusmál: "Říkal jsi, že jsem připraven dát život místo tebe. Vidíš to jako velkou věc, úžasnou - že?"
    "No ano!" - vykřikl Charles a zasvítili mu oči "Je to jako bychom byli jeden, jakoby můj a tvůj život byli jedno, s tebou mám dva životy místo jednoho!" - divoce házel rukama, jak se snažil vyjádřit všechny pocity, které prožíval, když ho Ungo chránil.
    "A tys to už udělal." - pronesl Ungo náhle. Znělo to jako obdiv, poděkování, vděčnost... "Dal jsi mi svůj život. Ty jako první. Svěřil jsi mi to nejcennější co máš: svůj život, všechno co máš jai mi dal. Důvěřuješ mi, že tě ochráním a já to chci udělat jak nejlíp to dokážu. Nechci tě zklamat."