Willy se vztekle rozesmál. "Tohohle se bojíte?" - zdvihl svůj mečík. "A tohohle dítěte? Proto jste ho uvázali ke kůlu, aby vám neublížil? Jste zbabělci, smrdutí kojoti..." - Willy rychle vzpomínal, co indiáni považují za urážku, nemusel se však namáhat. Mlčící Bizon sám vypustil svůj šíp jako první - a vzápětí většina jeho bojovníků. Nebylo to mračno, co se neslo k Willymu, ale bylo jich hodně. Byly tu však jeho instinkty. Svým způsobem byl výjimečný. Byl výjimečný tím, že pro něj měl v některých okamžicích "čas" relativní význam. Například teď dokázal sledovat dráhu každého šípu zvlášť. Vnímal, jak se blíží, věděl, kam který zasáhne a jeho mečík se rozkmital v divokém víření, až bylo zcela nemožné sledovat jeho ostří, byla vidět jen veliká šmouha od které odlétaly na třísky rozsekané kusy šípů. Pokračování ukázky...

Ukázka:
          Nekonečný vesmír. Z jeho hlubin se řítí nejtemnější "černo", které neodráží ani světlo. V hranici obrysů, kde už není nic vidět lze jasně rozeznat malou kosmickou loď. Letí rychlostí, jaké ještě žádné plavidlo Federace nedosáhlo. Ta malá loď pulzuje neuvěřitelným životem, jsou v ní směstnány desítky miliónů lidí, vlády a ministerstva, velení Flotily a vědecké stanice…
Čtrnáctiletý kluk, s vážným dospělým výrazem se díval zamyšleně z kopule na hvězdy. Jeho oči nejsou očima dítěte, zračily se v nich dějiny. Všichni z posádky byli otočeni k němu. Na ramenou se mu blýskalo pět hvězdiček - hodnost, jaká nikdy ve Flotile nebyla. Ani uniforma se nepodobala jakékoli jednotce, spíše připomínala oblek nejvyšších politických vrstev, ovšem ze společenských oděvů zase vybočovala svým technickým vybavením, jakoby šlo o skafandr. V ruce ten chlapec svíral "královské jablko": kouli, pohledem stejně neprostupnou, jako byl povrch lodi. Rozhodl se: "Toto není můj čas, nepatřím sem." Pak zmáčkl tlačítko na palubní desce, vytvořil se vír zářící všemi barvami duhy, kopule se oddělí od lodi a sám ve víru zcela zmizí. Dál už je jen klid a naprosté ticho galaxie. Pokračování ukázky...

Ukázka:
          Expedice Mars byl největší vesmírný projekt v dějinách. Celý svět žil sledováním tohoto letu, jeden z mála, koho to ostentativně nezajímalo byl Eric Trayl, kdysi byl v NASA velké zvíře, ale pak ho vyhodili a tak začal pít. Schovával se tady v horách, daleko od civilizace, ale ve svém horském srubu měl vše co potřeboval ke svým jediným vášním: alkohol a dalekohled, včetně základního vybavení pro sledování posledních objevů v astronomii. Když bral telefon, byl sotva schopný udržet sluchátko. "Ha..Haló?" "Ericu, tady Rob. Rob Malcoy, rozumíš mi?" "Rob?" - zamžoural nechápavě. "Sakra chlape, ty máš být na cestě na Mars, kdes tam našel telefonní budku?" "Přerušili jsme spojení s Houstonem. Na orbitu se něco stalo, volala mi odtamtud dcera, NASA nám to zatajilo, potřebujeme propočet dráhy, od této chvíle budeš projekt 'Mise na Mars' řídit ty."

Ukázka:
          Cordia ležel na dvoře jednoho opuštěného New Yorského dvora, nemohl se již pohnout, sotva dýchal. Ale slyšel kroky! Měl ucho přitisklé k zemi. Viděl boty, lehké tenisky - znal je! "Michel..." - chtěl aspoň vydechnout. Ta noha! Blížila se k němu! Obrátil ho na záda a bezvládně se převalil - dotkl se ho! On se ho dotkl! Byl první, koho se kdy Michel dotkl! Pak slyšel jen vzdalující chůzi a bylo mu to jedno. Byl šťastný, Michel se ho dotkl, získal ho... Vše zčernalo, tep srdce se zpomaloval, krev už jen volně stékala na zem a cítil to nezměrné, všenaplňující ticho. Řev motoru a zaskřípění brzd jej málem ohlušilo, z posledních sil otevřel oči. Michel! Sklonil se k němu, viděl ten detail jeho spocené tváře, ale nemohl poznat, že to jsou slzy, táhl jej k autu...

Ukázka:
          Stále je to všechno pro mě příliš nesmyslné. Jak mu mohu být otcem ve třinácti letech - i když je mu šest... Cestování v čase... Věřit se tomu nedá, ale nyní jsem to cítil, zcela jasně. Protáhl jsem se dveřmi a vešel do pokoje. Vojta cvičil, běžel na podivné vlnící se zemi, měl na sobě vestu do půl břicha a cyklistické elasťáky. Terén mu dával zabrat, ačkoli dýchal pravidelně, byl celý spocený, ale ne tolik, aby z něj teklo. Nevšiml si mě, stál jsem za ním a znovu pocítil ten spalující příliv lásky - můj syn... Pokračování ukázky...

Ukázka:
          Ungo se probudil, sotva se Charles dotkl dveří. Neotevřel oči, na to byl příliš dobře vycvičen. Přivřenými víčky se ujistil, že nemá v ruce zbraň. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Ale trvalo mu to, než se odhodlal. Pocítil hrdost nad svým svěřencem, vlastně už téměř přestal věřit, že se mu vůbec dokáže postavit, všechno přijímal tak pasivně... Jediné, co mu nemohl upřít byla nevypočitatelnost, bylo v něm něco, co ho vždy přivádělo k ostražitosti, když už si začínal myslet, že jej zná. Charles se k němu kradl zcela amatérsky. Ungo dokonale ovládal svůj pravidelný dech, dokonce i pomalý tep srdce, víčka se mu ani nepohnula, přesto nemohl potlačit zvědavost: jaký způsob si přichystal?...   Pokračování ukázky...