Nebezpečné instinkty

      Seržant si ráno při holení pohvizdoval. Vůbec nečekal, že začátek jeho kariéry bude tak rychlý. Vlastní četa! Páni, s tímhle až se pochlubí doma - a Jean! Bude na něj pyšná. Trochu rozmrzele se vracel k realitě a vrčel si na zkoušku: "Aby bylo jasno - nikam ani na krok - plukovníkovo nařízení. Nebudu tě tu zamykat, protože věřím, že jsi rozumný, ale stačí jediná nedbalost a přestanem jednat v rukavičkách."
     Sayers se samolibě zašklebil, nebylo to úplně fér, protože ho zamkl zvenčí už na noc. Půjde na toho kluka nejdřív tvrdě, ale pak mu slíbí třeba že mu ukáže cvičiště. Kluci jsou u vytržení ze zbraní, ti zdejší dokáží za ohradou trávit celé dny, i když je stále zahánějí. Sám tak trávil své dětství. Naposledy obhlédl v zrcadle svou uniformu - přeci jen je to generálův vnuk, ne že by to dělal kvůli němu, počítal, že touhle dobou by mohl potkat Jean, na cestě pro ranní pečivo - a vyšel ven. Po vojensku zabušil na vedlejší domek - ať si hošík zvyká, že je v kasárnách. Nic se neozvalo. Spí jako zabitý - odjistil dveře a bezohledně vrazil dovnitř. Jen ho lehce vyděsí a nechá zas spát. "Kéž by prospal celý den." - zaprosil v duchu.
      "Budíček!" - zavolal napodobujíce akcent sadistických důstojníků, kteří uprostřed noci burcovali posádku ke cvičení. Stačilo mu několik rychlých pohledů. Postel prázdná - ustlaná. Jeho oblečení složené na židli, připravené k vyprání. Kde sakra je?! nebylo tu kde se schovat, žádný prostor pod postelí, žádná skříň, okno bylo zavřené zevnitř, copak je duch? Na okamžik ho polil studený pot: "Nespusť ho z očí!" - tak to rozkázal pan plukovník, no, to začal skvěle! Vyběhl na ulici a málem se srazil s Jean.
     "Dobré ráno, Jacku. Copak, cvičení?"
I přes naléhavost situace ho zase dostaly její nádherné oči. Rychle se opanoval. "Ale kdepak," - usmál se roztržitě "plukovník mi dal jeden úkol... neviděla jsi tady cizího kluka z města?"
     "Ne, Jacku, to bych si všimla, víš, že tady moc cizích nepotkáš. Večer je u nás malá oslava, tatínek koupil od starého Dollyho jeho stáda - přijdeš? Budou tam všichni honáci a ty jsi přeci byl jejich předákem."
     "Ano, ano. Jistě!" - sliboval rychle a nervózně se rozhlížel kolem. Ten zatracený kluk! "Tedy, pokud budu moci, to víš, služba..."
     "Já vím."
Jack v těch slovech jasně cítil obdiv a hrozně ho to hřálo. Sebevědomě se vypjal. "Určitě přijdu, nějak to zařídím, ale teď musím běžet, promiň, ahoj Jean!" - usmál se na ni, což mu oplatila a vyrazil vzhůru ulicí. Kam mohl jít? Snažil se zapudit myšlenky na Jean a na její krásnou tvář. Snad ne za plukovníkem, i když hlavně ať je v pořádku. Měl o toho kluka vážně strach. Přijel sám. V duchu ho obdivoval. On v jeho věku by se neodvážil sám ani na den cesty od ranče. A jak se  dostal ven? Najednou mu to došlo - no jistě, že je u plukovníka, on si pro něj určitě poslal, nebylo možné, aby prošel skrz zamčené dveře.
     S drobným zaváháním změnil směr ke staré čtvrti. Všechno tu bylo malé, ale městečko to bylo. Stará čtvrť byla původní osada dnes už polorozpadlých dřevěných domků z dobr než sem přišla armáda. "Vlastně jsme to tu postavili na nohy." - pomyslel si Jack hrdě. Než tu vznikla pevnost, neexistoval zde zákon a dokonce i ti zákonem stíhaní se sem stále ještě odvážili - jen pár set metrů od kasáren. Nemohli s tím nic dělat. Stará čtvrť byla totiž příliš nebezpečná, na nikoho se tu nevztahovala ochrana státu, kdokoli zde mohl beze stopy zmizet, vojáci sami měli dost práce uhájit si svých pár stovek metrů území.
     "Nejhorší byl tenhle pajzl "U staré dámy", bar, kde se uzavíraly kontrakty na obchod s indiány. Plukovník z nich měl plnou hlavu, protože jeho nadřízení tlačili, aby udělal pořádek, ale dosud nebylo v silách posádky udělat svévoli desperados přítrž.
    "Vypadni dřív, než tě naučim tancovat!" - ozval se chraplavý smích od lítaček baru, kterými právě vyletěl ven - ten kluk! Sayers ztrnul. Ochromen sledoval ladný oblouk letícího chlapce, který se v letu obrátil jako kočka, stulil se do klubíčka a přistál na nohách, takže mohl těžko uhádnout, zda jej někdo vyhodil nebo vyskočil sám. To dítě bylo tak mrštné, že Jack nedokázal skrýt svůj obdiv. Hoch měl teď na sobě dlouhý černý plášť pistolníků, který zahaloval celou jeho malou postavu.
    "Nestačíte zmáčknout spoušť a už nikdy nevystřelíte."
    Ta věta vyslovená čistým sopránem zněla tak přesvědčivě, že se i Bartenson se starým revolverem v ruce zarazil. Bartenson! Zlodějíček hledaný ve dvou státech. Jack ho zunal z plakátů vyvěšených v kasárnách. Překvapilo ho, že se sem odvážil, nejspíš jen projížděl. Nebyl to žádný velký trestanec, vlastně měl na kontě jen několik kráděží koní, což ovšem byl na Divokém Západě jeden z nejtěžších zločinů. Ale o tom, že by dokázal zabít seržant ani na chvíli nezapochyboval.
    "No tak dost!" - přiskočil před kluka "Bartensi, nech to být, nechám tě jít, ale vykašli se na to dítě!"
    "Ale koukněte, kdo se sem odvážil?" - zařval Bartenson přes rameno do baru, ze ktrerého se hned vyrojila celá špinavá lůza. Všechno dobrodruzi a lidé schopní ze zálohy odstřelit kohokoli, když dostali slušně zaplaceno.
    "Už dloouho sem nikdo od vás nepáchnul, to kvůli němu?" - zajímal se Bartenson a kývl hlavou na Sayerse, který kryl chlapce vlastním tělem. Snažil se ovládnout strach, ale před takovouhle čeládkou se mu to dařilo jen s vypětím sil. Věděl, že s tímhle chlapem nemá smysl vyjednávat a rychle jím projel bezmocný vztek.
    "Co tu k čertu děláš?!" - otočil se k chlapci "Jak ses vůbec dostal ven? Říkal jsem ti: ani na krok!" - hned mu došlo, že to byla jenom zkouška před zrcadlem, ale hoch se nebránil. Jen zavrtěl hlavou, jakoby mávl rukou a vracel se ke kasárnám. Zabralo to! Všichni byli tak vyjevení, že nikdo nestačil sledovat vývoj situace. Ušel však sotva pár desítek kroků.
    "Hej! Ty! Slyšel jsem o tobě."
    Kluk se zastavil.
    "Prý jsi dostal mýho kamaráda Wulfa, snažili se mi nakecat, že ho chytla armáda, ale já tu mám svědka - dal jsi ho svým vojákům v doprovodu a pak jsi jim pláchnul, nemám pravdu?"
    Malý černý plášť s kloboukem stejně tmavým, zakrývající tvář, se pomalu otočil.
    "Hrbáč?" - zavolal dětský hlas.     "Jó..." - zasmál se znovu Bartenson a rozkašlal se, Sayers cítil kapky jeho slin na svém krku i přes studený pot. Nechápal jak se to stalo, ale najednou ten chlap stál za ním a ústí jeho pistole měl hluboko v ústech. Nebyla to jen odporná kovová příchuť, on snad tu zbraň vůbec nečistil! "Hrbáč se sem dostal chvíli po tom, co ses přihlásil u plukovníka. Dokážeš prý sledovat letící kulku."
    Bartenson byl cvok a bylo vidět, že ho tohle představení úplně pohltilo.
    "Nikdo nedokáže sledovat letící kulku." - řekl chlapec, "Mám jen nebezpečné instinkty, slyším, když někdo natahuje kohoutek a vypálím dřív, než vůbec stačí pohnout spouští... I když je na skále nebo za vývěsním štítem."
    Ticho. Nikdo nevěděl co dělat. Pak cosi zarachotilo na střeše a kdosi odtamtud překotně zmizel.
    "Tak Hrbáč nechal napospas jako minule, co teď uděláš?" - zavolal se smíchem ten kluk.
    "I kdybys uměl střílet jako Pámbu," - křikl Bartenson a divoce smýkl svým rukojmím, až Sayersovi z úst vytryskla krev "jsi jenom cucák a nemáš na to abys zabíjel!"
    Chlapec se mírně pootočil. Všichni věděli, že je to střelecká pozice.
    "Proto se celou dobu kryješ za tím seržantem? Řeknu ti něco, co jsem se naučil: Kulce, která tě zasáhne" . krempa jeho klobouku se zdvihla, takře Bartenson mu mohl konečně pohlédnout do očí "je úplně jedno, kdo jí vystřelil."
    Zase ticho. Vražedné a výbušné jako soudek střelného prachu. V příštím okamžiku se mohlo stát opravdu cokoli. Nestalo se však nic.
    "Pusť ho." - řekl nakonec ten kluk.
    Bartenson se cítil jako nahý, když Hrbáč zdrhnul a Sayersovi se napětím zarývala hlaveň hlouběji do krku. Odolával strašnému nutkání zvracet. Jenže pak tam malá černá komická postavička v plášti udělala chybu: otočil se. Bartenson toho okamžitě využil. Byl rychlý, Jack ani nestačil vykřiknout: "Poz...!" - a třeskl výstřel. Ne, vlastně byly dva! Ale zněly jako jeden. Sayersovi se po tváři rozprskla krev a tělo, které ho dosud drželo v nepřirozené poloze s hlavou zvrácenou dozadu se s tichým žuchnutím sesulo k zemi. Zbraň mu vypadla ze zakrvácené ruky a druhou se snažil zastavit prudký proud života, který mu unikal z prostřeleného krku. Seržant konečně začal zvracet.
    "Říkal jse, že to slyším." - zaslechl přes mlhu dávení, ale nemohl ani zdvihnout hlavu.
    Kluk roztrhl košili, přiložil ji na ránu a pevně zavázal. Seděl na bobku před seržantem a cvrnkl do střechy klobouku, takže se mu rozpustile posadil nad čelo a starostlivě se usmál: "Lepší? Pojď, odvlečem ho, než nám vykrvácí nebo se udusí, právě sis vydělal 700 dolarů, co je na něj vypsáno."
    Jack vyplivl poslední žaludeční šťávy a šíleně se rozchechtal.

  - Další -  

  Můj SEZNAM