Kliďas Bill

     Starý Dolly se na rohu ulice zastavil a musil se vydýchat. Už nic nebylo jako zamlada. Stále se ohlížel, jestli ho někdo nepředběhne. Panečku, tohle byla historka, jaká se člověku poštěstí jednou za život! Pustil zaprášené dřevěné zábradlí, o které se opíral  a špacíroval dál. V hospodě "U Tonyho" bude určitě první a v duchu již počítal kolik rund za tohle dostane. Ne, že by na pití neměl, co prodal stáda měl dost peněz na zbytek života, ale bylo příjemné nechat se hostit a když vás všichni v putyce poslouchali s otevřenou hubou. A při tomhle nikdo ani necekne. Stalo se to teď, má spoustu svědků a byl přímo u toho!   

     "Povidám, že bys ho moh' učit." - vedl si Dolly stále dál svou. Ne, že by mu na tom klukovi tak záleželo, ale když ho Kliďas Bill vůbec poslouchal, vychutnával si svou "pěnu na pivě". Kolem seděla celá hospoda a všichni ho poslouchali! Kvůli Billovi přešel až k baru, i když musel sedět na těch nepohodlných mrňavých stoličkách, co je sem nově umístili (asi před sedmi lety), nikdy si na ně nezvykl.
     "Nesnáším děti, smrděj a jsou uřvaný." - utrousil Kliďas Bill a všichni pokyvovali hlavou. Málokdy promluvil před chlapama. Když chtěl pití, ukázal skleničku a barman už podle tvaru nalil co chtěl. Velká znamenala pivo, menší = whisky. Nic jiného nepil a nebyl to dobrý zákazník. Mok v jeho ruce vydržel dlouho, hostinský měl podezření, že sem chodí jenom poslouchat nebo na někoho čeká. Bylo to poprvé, co se zapojil do debaty.
     "Ale tenhle nesmrdí." - handloval Dolly, jemuž se začínal plést jazyk. "Viděl sem ho, pod tim černym pláštěm měl všechno úplně bílý, bez poskvrnky, naleštěné knoflíky a bouchačky jak zrcadla!"
     "Chrmpf..." - uchechtl se Bill "Tak to je pistolník! Košili zapíná na malé terčíky a místo zbraní má hračky. Pořádný výprask by mu třeba spravil hlavu a pak určitě zachránil život."
      Zalovil v kapse a hodil na pult několik mincí, které se drnčivě rozeběhly mezi přítomnými. Barman je zachytil léty cviku a cosi zabručel.
     "Díky brachu." - poplácal Dollyho, až málem spadl. "Bylo to zábavný, ale určitě ne poučný."
     "Ále moh' bys ho ušit."
     Starý Dolly už měl dost a tentokrát něco zabručel Bill.
Musel do těch zatracených kasáren a ani si nevšiml, že projíždí Starou čtvrtí. Každý věděl, že jen povytáhnout před ním kolt znamenalo udělat poslední pohyb v životě. Táhlo mu na čtyřicítku, a tak byl v nejlepších střeleckých letech. Za svůj život si vydobyl postavení legendy, už léta nebyl nikdo v širokém okolí, kdo by se mu postavil, což ovšem mnoho neznamenalo, protože nikdy daleko nebyl. Byl jenom "místní legenda" - usmál se, ale hned se jeho obličeji vrátil otrávený výraz. Zatracená armáda. Musel žádat o povolení, aby vůbec mohl mezi ty rudochy zajet. Dostal by se tam i tak, ale už nikdy nechtěl stát na druhé straně zákona. jednou ho chytli a jen díky plukovníkovi nebyl poslán na hlavní stan do "Velkého města", kde by nejspíš chcípnul.
     Zastavil koně u brány a křikl na stráž: "Potřebuju nějakýho ouřadu, co mi vystaví propustku."
     "Ano pane!" Jeden z vojáků za zvedající se závorou mu dokonce zasalutoval a odběhl. Bill pobídl koně a dělal, že všechny ty pohledy nevidí. Připadal si jako cvičená opice, vůbec se necítil jako legenda, žil si svůj život a o nic jiného se nestaral. Nedalo se říct, že nemá rád lidi, jen jich neměl rád moc pohromadě, necítil se dobře ve společnosti a nikdy se s nikým nespojil do party, jako to dělali jiní zálesáci.
     Právě, když zastavil opodál jiných koní (jeho klisna byla stejně žárlivě samotářská jako on) doběhl rychlými kroky ten voják.
     "Můžete jít za mnou, pane."
     'Pane' - v duchu nad tím zavrtěl hlavou. Procházeli hlavním domem, byl nesvůj z tak velké stavby. Pamatoval si, že kanceláře jsou v přízemí, proto se zarazil, když ta uniforma před ním zamířila do patra.
     "Kam jdeme?"
     "K plukovníkovi, pane, už vás očekává."
     Kliďas Bill znervózněl ještě víc. Nevzpomínal si, že by něco provedl, začal tušit, že so O'Neil rozhodl vybrat starý dluh...
     Vstoupili do velké, bílé místnosti, všude byl cítit doutník, který ho dráždil v nose.
     "Pane?..." - snažil se voják upoutat pozornost plukovníka, ale ten si ho vůbec nevšímal. Stál s rukama v bok, rozkročen uprostřed místnosti, na zakrvácené posteli ležel bledý Bartenson - překvapilo ho, že není mrtvý. Skláněl se nad ním zdejší felčar, právě mu vymýval ránu alkoholem, Bartenson naprázdno otvíral tlamu, ale nevydal ani hlásku. Od umyvadla v rohu místnosti se právě zvedal mladý seržant, po obličeji mu stékaly čůrky a slévaly se na bradě do velkých kapek, které mu padaly na pomačkanou uniformu. Zvrátil do sebe celý obsah sklenky, a když ji pokládal, kostky ledu v ní chrastily jako kastaněty.
     "Proboha jak vás mohlo vůbec napadnout vzít toho kluka do Staré čtvrti?" - láteřil plukovník "Já vám ho dám na starost a..."
     "Nechápu jak se dostal ven." Seržant se jen těžko vzpamatovával, ale alkohol ho začínal dostávat do rovnováhy. "Zamkl jsem ho na noc, měl jsem ho dát k sobě."
     Všichni pohlédli na chlapce. Až teď si ho Bill všiml, opíral se o stůl a se znepokojením pozoroval Bartensona, který se však již sotva hýbal.
     "Vyrůstal jsem v armádě." - začal omluvně. "Potkával jsem tam bankovní lupiče i bývalé trestance, naučili mě dostat se odkudkoli, jedna zajištěná petlice není nic světoborného, myslel jsem, že mě má chránit před nebezpečím zvenčí a ne mě držet ve vězení."
     "To nebylo vězení!" - pospíšil si rychle plukovník. "Pořád nevím, kde ses tu najednou vzal, Willy, ani proč tu jsi, jestli ti něco hrozí, seržantovým úkolem bylo tě chránit."  'Takže Willy', pokývli současně hlavou Bill i Jack, kterému došlo, že se dosud ani nepředstavili. "Sayersi, za tohle ti dlužím - "
     "700 dolarů, pane." Kluk na chvíli odtrhl oči od oběti. "Dědeček bude mít radost, že ho váš muž konečně dostal. Pár těch koní co ukradl patřili i jemu a nepochybuji, že Vám a zvlášť seržantovi osobně poděkuje."
     Plukovník se zarazil nad novým hlediskem a Jack už už protestoval, kdyby ho nezpražil Willy pohledem, takže si raději dolil pořádnou dávku dalšího bourbonu.
     "No, samozřejmě odměnu vyplatíme, teď by mě konečně zajímalo kde jsi nechal doprovod a jak ses..."
     "Co to děláte?!" - vykřikl chlapec, když viděl, že felčar si vedle bezvládného těla balí své věci a odchází.
     "Neboj hochu, ten už ti neublíží." Snažil se jej muž v ošuntělém sáčku uklidnit.
     "Nemůžete ho takhle nechat, ani jste mu nezašil ránu!"
     "Nezašil co? Já nejsem krejčí!"
     "Kdo mu dal diplom?" - zahučel pro sebe Willy a začal se mu hrabat v brašně. Hned našel jehlu i s navlečenou nití a klekl si nad ránu. "Potřebuju světlo!"
      "Ztratil příliš mnoho krve, nemá to smysl." - snažil se protestovat ranhojič.
      "Podívej, Willy, já si taky nemyslím..." - připojil se plukovník.
     "Krev se doplní dalšími tekutinami, musí dostat napít, pokud nebude moci ústy, můžem to do něj vpravit trubičkou, dělal jsem to. Byl jsem ve válce, dopředu mě nepustili, ale mohl jsem pomáhat v polní nemocnici."
     O'Neilovi se začalo dělat zle při pohledu na rozšklebenou ránu, kterou dětské prsty smáčkly dohromady, takže přes ně znovu vytryskla krev a živé maso propíchl velkou jehlou. Nechal Billa, který vzal lampu z jeho stolu, zapálil ji a přiklekl na jedno koleno vedle operujícího kluka. "Pak za mnou přijďte vedle."  - vydechl, když se mu tak všechno vymklo z rukou a zmizel za dveřmi.

      Když se Bill vrátil do plukovníkovi pracovny, kluk právě kontroloval pacientovi pulz, ale ani sebou nehnul, jak práskl dveřma.
      "Mám tě hlídat." - oznámil drsně, aby dal jasně najevo, jak ho to těší.
      "Slyšel jsem to až sem." - přikývlo dítě.
     "Aby bylo jasno, nestojím o problémy a dělám to jenom kvůli tomu, že plukovníkovi něco dlužím, ale zkus jedinou fintu a přestanu bejt Kliďas."
      "Bude v pořádku." Obrátil se Willy k mužíkovi, který zůstal a napjatě sledoval celou jeho práci. Ten mu zcela vážně podal ruku a ještě mu podržel ručník, když si vydrhnul ruce až k loktům.
     Vyšli ven. Bill odvázal koně a musel potlačit strašnou chuť začít střílet všem čumilům okolo pod nohy. Bylo neuvěřitelné, kolik se jich tu shromáždilo, jen aby viděli jeho koně a zdaleka všichni nebyli vojáci.
     "Pojedeme k tobě." - řekl nahlas, jako varování celému světu. "Nehneš se ani na krok - jo, a ty tvoje hračky." - natáhl ruku. Všiml si už nahoře, že je teď na sobě nemá, předpokládal, že je nosí v jedné z těch vyboulených kapes v plášti. "Něco ti řeknu." dodal tišeji jen k němu, ale byl si vědom, že tu špicuje uši spousta dalších lidí. "Nikdy nenos zbraně a věci co se blejskaj, děláš ze sebe snadný cíl." Možná měl starej Dolly pravdu, vážně by ho mohl učit, něco v tom klukovi bylo, i když to byl jenom městskej rozmazlenej fracek.
     "Jakým právem?"
     "Cože?"
     "Jakým právem mi chcete vzít zbraně?"
     "Právem rychlejšího." - uculil se Kliďas. "Tak dělej."
     "Dobrá." - souhlasil kluk "Kdo bude rychlejší, odevzdá zbraň." Postavil se na krok proti němu.
     "Co chceš tasit? Vždyť nic nemáš?"
     "Tak proč je po mě chcete?"
     Billovi už to začínalo být otravné. Bylo mu jedno, odkud ty svoje pistolky vyloví, ale nechtěl ho šacovat. Ani se nenamáhal pustit uzdu, nicméně nikdy nepodceňoval protivníka, i když jak se ukázalo, starej Dolly kecal a Bartensona dostal ten seržant. Willy měl zavřené oči, nejspíš se soustředil. "No? Už to bude?" - zeptal se Bill s rukou volně svěšenou vedle svého osahaného koltu.
      Zpod klobouku na okamžik zazářili dětské oči: "Raději se spoléhám na svůj sluch než na zrak." - a znovu je zavřel.
      Bill vzdychl, ať už to má za sebou. Všichni kolem zvědavě natahovali krk a každý upíral oči na jeho ruku. "Další rada, dívej se vždycky do očí, jen tak poznáš, kdy vystřelí."
      Kluk nezareagoval, jen tak stál, vůbec neměl výraz tichého soustředění, vlastně mu byla vidět jen brada.
      Bill tasil. Měl v úmyslu ho jednou rukou držet v šachu a druhou jediným máchnutím sebrat ty naleštěné věcičky. Jeho ruka však promáchla do prázdna... Vyjeveně sjel pohledem k pasu - pistole nikde. Podíval se na kluka - ze zahaleného pláště se pomalu vysunula jeho stará známá holka  pažbou napřed. Willy vážně prohlásil:
      "Můžete si ho nechat."

 - Další -  

  Můj SEZNAM