Proboha další dítě!

     Willymu sice zůstaly jeho zbraně, ale Bill jej stejně zamkl v novém ubytování. Nemohl tu zůstat! jenže překonat tohohle chlapíka nebude snadné. Musel se konečně usmát Billovu vyjevenému výrazu, když mu sebral jeho kolt. Nebylo na tom nic zvláštního, jen hodně cvičení, doktor Gunstable u jednotky říkal, že děti mají mnohem lepší instinkty než dospělí. Možná má nějaké nadání, ale kdokoli by měl tu trpělivost, naučil by se to.
     Zahleděl se na trám nade dveřmi. Dokonalé, teď jen vymyslet, jak ho na okamžik vyvést z míry... Za chvíli se mu podařilo sestavit na židli panáka - jen tyč na jejíž konci seděl klobouk nad vyhrnutým límcem pláště. Oblékl se do těch věcí a zkoušel z nich vyklouznout tak dlouho, dokud tyč, kterou svíral pod pláštěm v ruce, nestála rovně a dokud vše neprovedl neslyšně jediným pohybem. Pak si sbalil nejnutnější věci, měl již ve zvyku mít u sedla vybavení na delší cestu. Jen někde bude muset sehnat cestou jídlo, o  oběd totiž přijde...

     Slunce stálo vysoko, když se dveře otevřely bez klepání. Bill vstoupil s tácem vojenského přídělu - bylo to lepší jídlo než dostávali vojáci, ale ten kluk byl jistě zvyklý na jinačí kuchyni.
     "Oběd." - oznámil suše. "Ty někam jdeš?"
     Willy nervózně přecházel po místnosti. "Chci pryč!" - vykřikl.
     "Kam? Sotva jsi přijel."
     "Nechci tu být zavřený, chci ven."
     "V klidu se najez, až dorazí doprovod, co jsi mu utekl, bude mít plukovník už v mnohém jasno."
     Chlapec vzdorovitě usedl zády k jídlu i ke dveřím.
     "No jak chceš, ale vystydne ti to." Bill se otočil a odcházel. Bylo mu toho kluka líto. Byl tu zamčený jako pes přivázaný řetězem k boudě...
     "Musím ven!" - zaprosil rozkazovačně přes opěradlo židle, což je dost těžké zvládnout najednou, ale když dítě vyrůstá v armádě -
     "Je mi líto, slíbil jsem plukovníkovi, že se odsud nehneš a ty se odsud nehneš." - zakončil tvrdě a odvrátil se. Nemohl snést ty smutný oči. Měl je jako týrané zvíře. Byl už mezi dveřma, když mu na zádech přistál tác s jídlem a s řinčením spadl přesně na práh. Ztuhnul, ale pak se sehnul - a to byl přesně ten okamžik, na který Willy čekal. Hned, když se Bill odvrátil, vyklouzl z pláště a po stropních trámech se nepozorovaně dostal až nad dveře, kterými se nyní nad Billovými sehnutými zády přehoupl na střechu. Ruka ho bolela, protože polovinu cesty musel absolvovat s tácem v ruce.
     "Tak si trucuj až do večeře!" - zaslechl ještě vzteklý hlas a prásknutí dveřma. Nechápal, proč se tomuhle člověku říká 'Kliďas Bill'?
     Po střechách se dostal dost daleko, kde mohl bezpečně seskočit na zem a zamířil ke stáji. Rychle ustrojil koně a vyvedl ho ven.
     "Říkal jsem si, že po tý cestě a dnešku musíš být vyhládlý, vzal jsem ti aspoň kus masa a chleba s mlíkem, ale už jsi nebyl u sebe, tak jsem ti to vzal sem." Bill stál hned za vraty, byl opravdu dobrý, když ho Willy neslyšel. "Tedy, jestli máš čas něco sníst."
     "Díky."
     "Kam jedeme?"
     "K indiánům."
     Bill na srozuměnou přikývl. "Nenech se zdržovat, doženu tě."

     Willy uslyšel cválajícího koně sotva vyjel z městečka. Bill s ním srovnal krok a na chvíli jeli tak těsně bok po boku, až do sebe vráželi. Kliďas natáhl ruku a dotkl se jeho holého zápěstí.
      "No vážně," - zabručel "z masa a kostí."
     Willy se rozesmál jasným, zvonivým, dětským smíchem.
     "Celou dobu jsem tě měl na očích. Dokonce jsem za sebou zamkl, když jsem ti nesl jídlo. I vokno jsem hlídal, pokud sis nevyhrabal díru v podlaze, nejni možnost než projít zdí."
     "Když něco sbíráš ze země, neshýbej se očima."
     Bill na něj nevěřícně vyvalil oči a na okamžik se mu zdvihlo obočí poznáním. "Jo. Budu si to pamatovat. No... Pořád mi to nedává smysl."
     "Mluvil jsem s Bartensonem." - změnil Willy téma hovoru a zvážněl.
     "Myslel jsem, že už nikdy mluvit nebude."
     "To asi ne." - připustil chlapec "Musel jsem mu dávat otázky 'ano', 'ne'."
     "A co jsi se dozvěděl?"
     "Dneska má proběhnout obchod u indiánů, bojím se, že už k němu došlo, nejsem si jistý, jestli zavíral oči bolestí nebo na souhlas, když jsem se ho ptal, kdy to bude."
     "Proč jsi o tom neřekl plukovníkovi?"
     "Vlítli by tam s armádou a všichni by jim utekli, to už jsem zažil příliš mockrát."
     "A ty to jedeš všechno zachránit." - dokončil Bill a hoch se po něm podíval. Ne, v jeho slovech, ani v jeho tváři nebyla stopa po sarkazmu. Znovu se zahleděl před sebe. Přemýšlel.
     "Je to banda Killers." - téměř zašeptal konečně.
     "Zabijáci?!" - vyjekl Bill a prudce zarazil koně. "Ty ses sakra dočista zbláznil!"
     "Všichni nejsou tak dobří jako ti Nepolapitelní. Ničí celou zemi, ale spoustu frakcí už policie dostala, jenže oni si vždycky najmou další žoldáky a ti se honosí jejich jménem. A tihle jsou hodně mizerní, když o nich ví i taková nula jako je Bartenson."
     "Frakce..." - zamumlal Bill a znovu pobídl koně, tohle slovo v životě neslyšel, asi to bude jejich jméno podle oblečení co nosí. Slyšel o pistolnících, co na svůj lov lidí jezdí málem ve fraku. "A ty je chceš všechny zajmout?"
     "Jsou mi ukradený. Jo, chci, ale hlavně s nimi chci mluvit, mám naději, že se dozvím něco, co mi pomůže v další cestě a vy e mě konečně zbavíte." - zazubil se přes rameno na dojíždějícího Billa.
     "Čuchám v tom něco osobního, jen si nemyslím, že pro kluka v tvym věku je dobrý potulovat se po Divokym Západě, i přes všechno co umíš."
     "Nejsem sám." - namítl kluk "Je se mnou přece moje armáda."
     "Jo, jenže tý vždycky..."  Tentokrát zastavil Willy a otočil koně. Od západu, ze směru odkud přijížděli se k nim blížil houf jezdců. 'No vážně vojáci' - podivil se Bill, příležitostně se bude ještě muset přesvědčit, jestli ten kluk nemá nějaký oči i vzadu. Ale tohle nebyly uniformy z posádky. Byli sice špinaví jako oni, ale jejich uniforma pamatovala lepší časy. Samí důstojníci.
     "Pane." - zasalutoval první z nich a Willy stejně odpověděl. Bill se musel ovládat, aby nevyprsknul smíchy.
     "Čekal jsem vás nejdřív zítra." - ocenil svůj doprovod jejich chráněnec.
     "No," - uculil se onen poručík "Možná nestřílíme tak dobře, ale spát na koni jsme se naučili ve stejné válce, ne?"
     Bill mezi nimi cítil zvláštní přátelství. Začínal si i zvykat na respekt, který ten kluk budil u každého, s kým strávil víc než jednu ránu z revolveru.
     "Pokud se na nich ještě udržíte, jedem se podívat na jedny obchodníky s indiány, když se přičiníte, podaří se vám zase si o něco zvýšit váš žold." - zavtipkoval a jeho oči se rozpustile usmívaly.
      "Myslím, že nějaký čas vystačíme s poslední odměnou."
      A tak se Bill dozvěděl o tom, jak Willy rozstřílel sklenice v jednom baru, takže se sedum chlápků, kteří je chtěli chvíli před tím lynčovat, vzdalo bez nejmenšího odporu. Shodou okolností na ně byla vypsána odměna, které se chlapec vzdal, lépe řečeno jí ujel. Žádné výčitky ani rozčilování, bylo znát, že už spolu něco prožili a zvykli si na malého pistolníka, ať už vyváděl co chtěl. Řekl jen: "Mimochodem, plukovník pěkně zuřil, když zjistil, kterým směrem jste vyjeli." Co však tu vlastně ten kluk pohledává a proč jezdí těmihle nehostinnými končinami se Kliďas nedozvěděl. Poručík náhle zmlkl, když zahlédl Willyho znamení.
     "Tady budou mít hlídky." - otočil se ke skupince a kývl na Billyho "Chceš vidět jak uspat chlapa úplně bez násilí?" Ten už slézal z koně. Vojáci se rozptýlili a připravili si pušky.
     "Naučil mě to jeden doktor." - pokračoval Willy tiše, když se plížili lesem. "Nebyl to žádný bojovník, jenom mě pořád upozorňoval, abych, když měřím tep na krku, nemačkal moc silně, pacienti pak upadají do bezvědomí. Když mě pak držel jeden obr, napadlo mi, že se to dá využít obráceně."
     Přikrčili se. Bill musel obdivovat, s jakou hadí obratností se ten kluk pohyboval suchými větvičkami a chrastící trsy trávy. Na dvacet kroků od nich stál muž, opíral se o strom a podle znuděného výrazu usoudili, že ho hlídka nenaplňuje nadšením. Willy hodil za něj šišku - ani se neotočil. Podívali se na sebe a shodně pokrčili rameny. Spíš k němu prostě přišli, nedalo se to ani nazvat plížením. Kliďas mu poklepal na rameno a než se chlap otráveně otočil, v domnění, že ho někdo přichází střídat, strčil mu ten kluk mezi oči jeho vlastní pistoli a druhou rukou sevřel masitý krk. Chlap zasípal a snažil se pochopit, co mu ten pidimužík říká.
     "...dvě, tři, čtyři, pět!" - pustil ho a 'hlídač' se skácel k zemi. Willy mu rychle nacpal do pusy roubík, zatímco Bill mu svazoval nohy a ruce. "Kdybych počítal do osmi, je ten chlap teď mrtvý." - upozornil kolegu. Celý doprovod generálova vnoučete najednou stál kolem a vydali se dál. Zdálo se, že i ostatní hlídky jsou podobně "ve střehu", protože za 200 kroků, kterými se dostali až na okraj indiánské vesnice pod nimi v údolí, nenarazili na jedinou překážku. Willy vytáhl malý dalekohled. Vypadal podivně, docela úzká trubička s jakýmsi mechanizmem uprostřed, Bill už o takovýchto věcičkách něco slyšel, poprvé ten vynález techniky viděl na vlastní oči.
     "Osm mužů, vypadá to, že vozy už odjeli, takže jdeme pozdě."
     "Nikde žádní indiáni." - divil se Bill.
     Proplížili se za tee-pee a rozmístili do kruhu, takže měli oheň, u nějž seděli všichni banditi uprostřed. Willy právě přijímal znamení připravenosti k útoku od poručíka vedle něj. Zdvihl ruku  k signálu -
     "Jen ji nech nahoře, mladej." - zavolal k němu hrubý hlas odkudsi shora ze skal. Najednou byli v obklíčení sami. Nahnali je doprostřed stanů a drželi puškama v šachu. Všichni drželi ruce vzhůru, jen Willy je měl schované pod pláštěm, ale nezdálo se, že by se od něj něčeho obávali.
     "To jste si vyrazili s dítětem na piknik?" - zeptal se výsměšně jeden z nich. Nevypadal ani jako bandita, spíš jako městský povaleč. Měl dokonalý oblek karetního hráče, který však za poslední měsíce již dost utrpěl. Nikdo mu neodpověděl, což jej podráždilo. "Sakra mluvim s váma! Kde jste se tu vzali? Nejste ze zdejší posádky, ani kanadská jízdní, tak kdo k čertu jste?!" 
     Willy si pečlivě rozměřoval postavení jednotlivých cílů. Byli všude kolem, ale nikdo z nich neměnil svou pozici a to bylo dobré, mohl střílet po paměti.
     "No, třeba se vám bude chtít promluvit, až tomuhle prckovi uříznu pár prstů." - přistoupil k němu a surově z něj strhl plášť. Willy v jeho očích zahlédl šok, když tak náhle odhalil dva kolty, z nichž jeden na něj celou dobu mířil. "Prásk, prásk, prásk, prásk..." Vojáci i Bill si z ohlušující kanonády, odrážené skálami museli zacpat uši. Když Willy jedním trhnutím vyprázdnil bubínky a každou rukou zvlášť nabil připravených šest nábojů, které se najednou zasouvaly do všech komor (což byl kousek, který cvičil velice dlouho), mluvčí banditů stál jako přimražený stále před ním a kolem se ozývalo jenom sténání raněných. Většinou jen postřelené ruce, ve kterých dosud svírali zbraň.
     "Nesnáším, když někdo dělá narážky na můj věk. ...Naložte je, porozhlédnu se tady." - rozkázal a Bill se nestačil probouzet z toho všeho dění. Nikdy neviděl nikoho tak střílet. Vůbec se nedíval kam pálil! A jak ho ti vojáci na slovo poslouchali... Začínal mít nepříjemný pocit kdo koho vlastně tady chrání, nicméně stejně se vydal za ním, když ten kluk zamířil ke koním. Zvířata indiánů byla zvlášť, Willyho zaujala jedna klisna v ohradě bělochů.
     "Nádherná." - vydechl. "Ale co to má za sedlo? To je dámské nebo co?"
     "Asi pro někoho malýho. Bez urážky."  - řekl Bill opatrně, když před chvílí poznal, jak ostře to dítě reaguje na zmínku o jeho mládí...
     Willy začal prozkoumávat okolí, zcela zaujat svým pátráním. Bill se jej rozhodl nerušit a raději se poohlédl po obsahu brašen, nacházel tam nesmírně zajímavé věci...

     Nemohl uvěřit svým očím. Ale byla to pravda. Přelezl skály - skutečný horolezecký výkon, naštěstí byl lehký a nedělalo mu problémy se udržet i na malém výstupku, jen litoval, že musel dole nechat své zbraně - a přímo pod ním stál kůl. U něj zajatec. Nebyl to však muž. Nebyla to ani žena. Bylo to dítě, dítě jako on. Bylo přivázáno pevně utaženými provazy a jeho vyčerpáním skloněná zrzavá hlava vystavená ostrému odpolednímu slunci. Willymu se udělalo špatně. Tohle nebylo dílo indiánů, ti by se nesnížili k násilí na bílých dětech. Zaťal zuby, když mu vytryskly slzy do očí. To dítě tu bylo nejméně celý den. Začal rychle slézat bez ohledu na nebezpečí. Když stanul na pevné zemi, stále nikoho v dohledu neviděl. Prohlédl si tu oběť - byl to skutečně kluk, dokonce snad o rok o dva mladší než on. Rty měl popraskané, jazyk vyschlý a horečnaté oči. Rychle ho propleskal. Sláva, reagoval. Ukročil za kůl a vytáhl mečík. Bylo to standartní vybavení důstojníků v armádě, vlastně jen pro parádu, Willy se však naučil používat jakýkoli předmět jako smrtící zbraň, teď mu zcela posloužil k přeseknutí provazů. Náhle jej zamrazilo v zátylku, ve zlomku vteřiny si uvědomil, že to jsou jeho instinkty, které zaslechly svištění letícího předmětu ve výši jeho hlavy, to již prudce trhl krkem a do kůlu se zasekl vržený tomahawk.
     "Uf!" Svit měsíce nechtěl to dítě zabít, ale ani na něj nebral ohledy. Uměl dobrým hodem způsobit lehké omráčení, proto jej hodil lehce aby dopadl tupou stranou. Kolem se vztyčili další bojovníci jeho kmene s napjatými tětivami. Willy se otočil.
     "Nechte nás jít. Je to bílé dítě, nepatří vám."
     Náčelník Mlčící Bizon však nebyl tak ohleduplný jako Svit měsíce: "Odhoď zbraň nebo ty být zastřelen."
     Willy se vztekle rozesmál. "Tohohle se bojíte?" - zdvihl svůj mečík. "A tohohle dítěte? Proto jste ho uvázali ke kůlu, aby vám neublížil? Jste zbabělci, smrdutí kojoti..." - Willy rychle vzpomínal, co indiáni považují za urážku, nemusel se však namáhat. Mlčící Bizon sám vypustil svůj šíp jako první - a vzápětí většina jeho bojovníků. Nebylo to mračno, co se neslo k Willymu, ale bylo jich hodně. Byly tu však jeho instinkty. Svým způsobem byl výjimečný. Byl výjimečný tím, že pro něj měl v některých okamžicích "čas" relativní význam. Například teď dokázal sledovat dráhu každého šípu zvlášť. Vnímal, jak se blíží, věděl, kam který zasáhne a jeho mečík se rozkmital v divokém víření, až bylo zcela nemožné sledovat jeho ostří, byla vidět jen veliká šmouha od které odlétaly na třísky rozsekané kusy šípů.
     "Uf, uf, uf..." - ozývalo se ze všech stran. Willy si utřel zpocené čelo a konečně sekl po provazech. Tělo u kůlu se uvolnilo a kdyby jej nezachytil, spadlo by na tvrdou zem. Nedokázal jej vzít do náruče, tak si ho nechal bezvládně přitulit na hruď a nesl jako mimino. Řady indiánů se však nerozestoupily - dokud najednou nezvířilo zem salva výstřelů a rudoši se s ječivým křikem rozutekli.
     "Pozdě, ale přece." - zahlaholil poručík a chtěl převzít Willyho břemeno, ten však ucukl. "Proboha další dítě!"
     "Dal bych svou bouchačku, kdybych mohl vidět znovu to s tou šavlí." - modlil se Bill nahlas a už vůbec nezastíral obdiv.
     Malý hrdina dne se dopotácel ke svému koni, kde jemně složil ten zaprášený a k smrti vyschlý chomáček zrzavých vlasů. Sotva jej pokropil a nalil pár kapek na vyprahlé rty, jeho pacient se rozkašlal. "Výborně. Jedeme." - nasedl a pobídl vojáky, aby to dítě vysadili k němu. Nechal si ho posadit před sebe a vyrazil bez ohledu, zda jej následují. Snažil se jet opatrně jak mohl a přidržoval jej tak jemně, jako by se bál, že mu ublíží pouhým dotekem.

     Tentokrát jeli obvyklou cestou. Vpůli cesty se sešli u soutěsky s nadšeným ještě zadýchaným seržantem: "Jakmile plukovník zjistil s těmi tvými důstojníků, že jsi zmizel, poslal nás k indiánům málem všechny, což bylo štěstí, podívejte, koho jsme potkali?" - a ukázal na vozy za sebou, které byly naloženy zbraněmi. "Takže máme celou jejich bandu pohromadě. Doteďka jsme s nimi bojovali, jen jejich šéf unikl, pár chlapů od nás jej honí, ale má skvělého koně, nedávám jim šanci."
     Willy koutkem oka zahlédl pohyb. V dálce měli náhle možnost vidět onu honičku, když se vynořili mezi dvěma skalami, jezdec před stíhajícími vojáky měl však skutečně již velký náskok. Jediný Bill, který z něj už nespouštěl oči, byl odměněn svou trpělivostí, že viděl jak se vrhl na zem, v pádu stačil vytrhnout svou pušku s překvapivě dlouhou hlavní a stále ještě ve vzduchu na ni nasadil svůj podivný dalekohled. Dopadl s hluchým žuchnutím a v okamžiku zaměřil. Vyšla poměrně tichá rána, ani nepočkal na zásah a rychle znovu zasedl, aby stačil zachytit vrávorajícího kluka. Pronásledující vojáci vůbec neslyšeli výstřel, jen viděli, jak se kůň pod jejich uprchlíkem zhroutil a teď se zmateně rozhlíželi kolem, odkud přišel útok. Všichni kolem se jim začali chechtat a odměnili takový výkon bouřlivým potleskem. Bill plácal poněkud váhavě, stále čekal, kdy se probudí... 
     Willy jen znovu pobídl koně a přivinul k sobě svého nového kamaráda.

  Můj SEZNAM