Neopustím tě . . .

     Další tři dny se Willy nehnul od lůžka toho hocha. První den se probudil jen jednou - když chtěl navlhčit celé tělo, rozepl mu košili a všiml si širokého obvazu na hrudi. Chtěl tu ránu prohlédnout, ačkoli neviděl žádnou krev, takže spíš šlo o zlomená žebra a hned si v duchu nadával, že při cestě na koni mu mohl propíchnout plíce. Ale jen se dotkl uzlů, pevně jej sevřela kostnatá ruka malého pacienta. Hleděl na něj plamennýma očima a Willy s pousmáním zaznamenal, že to byl jediný okamžik, kdy se mu do spálené tváře vrátila barva. Zdvihl ruce na znamení, že se vzdává a pozoroval, jak se lopotí s knoflíčky, aby se zase zapnul. Chtěl mu pomoci, ale on se z posledních sil se převalil na druhou stranu - a zase upadl do mdlobného spánku.
     Seděl u něho zbytek dne a celou noc, vyhazoval každého, kdo se přišel podívat, kromě felčara, který přinesl mast na rozpraskané rty a ošetřil i do krve rozedraná bosá chodidla. Padl až po čaji druhý den za svítání, což ranhojič kvitoval se spokojeným úsměvem  a zase schoval svoji směs kořene kozlíku lékařského, meduňky, květu levandule, listu máty peprné a květu heřmánku. Sotva se probudil, pozdě odpoledne, pacient začal rychle nabývat sil. Byl však velmi nedůvěřivý a tak z něj nedostali ani slovo odkud je.
     "Stew." - bylo jediné co se dozvěděli, když mu Willy řekl své jméno. Třetí den ráno byl již Stew natolik čilý, že se jej Willy rozhodl vzít s sebou na "malé představení", jak řekl. Přišli do věznice, která byla vedle domu šerifa na hlavní třídě a prošli až na vnitřní dvůr za budovou, kde stála připravená šibenice, na kterou Stew vyvalil oči.
     "Nic se neboj, to jsou jenom rekvizity, zdejší posádka ve skutečnosti soudit takovéto obchodníky nemůže, musí je posílat na hlavní stan, ale to oni nevědí a než je vypravíme, není důvod, proč se od nich nedozvědět co můžeme."  Stewovi však ve tváři stísněný výraz zůstal.
     Všechno probíhalo přesně podle scénáře: přivedli odsouzence, přečetli obvinění a krátce na to vykonali rozsudek: trest smrti oběšením. Celý vtip byl v tom, že zločinci slyšeli jen otevření propadliště a pak mohli vidět své houpající se druhy. Psychologický účinek byl dokonalý, jejich vůdce, kterého si nechali nakonec, byl ochoten zradit kohokoli a říct úplně všechno, jen když si zachrání krk. Stew se jednu chvíli málem rozesmál, když viděl, jak se jeden z oběšenců snaží podrbat o volně splývající smyčku kolem hlavy.
     "Killers? Co víte o Killers?" - zeptal se plukovník a Willy zostražitěl.
     "Všechno, řeknu všechno, všecičko co budete chtít vědět, jenom mě nepopravujte!"
     "V mé pravomoci není měnit rozsudek." - začal plk. O'Neil laskavě "Ale na informace, které povedou k dopadení živých či mrtvých členů této bandy se vztahuje nejen odměna, ale i prominutí některých trestů, takže pokud by vaše výpověď byla skutečně odhalující, pošleme vás i se zprávou do hlavního stanu a tam je možné, že váš obhájce usmlouvá doživotní vězení."
     "Ano, ano!" - přikyvoval ten muž, ještě celý potlučený po pádu z koně, když ho Willy pod ním zastřelil. "Pošlete mě na hlavní stan, já chci do vězení, prosím, zavřete mě zase..."
     "Tak co nám můžete říct?" - okřikl ho plukovník přísně.
     "Cokoli chcete, najali si jenom mě a já měl najmout další chlapy, aby neexistovala žádná stopa k nim."
     "Kdo vás najal?"  Willy mimoděk natáhl hlavu, aby mu neuniklo jediné slovo.
     "No, vlastně neznám jeho jméno, nevím, kdo to byl, jen mi dal peníze na žoldáky a řekl, kde mám vyzvednout zboží."
     "A kde jste ho vyzvedl?"   Willy nervózně povstal. Stew se nudil, proto jej překvapilo napětí, které čišelo z celého postoje jeho zachránce.
     "To ne jenom já, bylo to několik vozů, to už bylo s chlapama. Najal sem je jednoho po druhym, jak mi nařídili a měl jsem dost, abych nesmlouval o ceně..."   Willy se prudce narovnal a strhl klobouk z hlavy, nikdo kromě Stewa si nevšiml, že se jeho smysly zbystřili na téměř nelidskou úroveň a naslouchá. 'Něco zaslechl, ale co?' - přemítal Stew. "...Řek sem všem, že se sejdem v baru 'U starýho piána', to bylo v městečku Black Soupath, dole na jihu a tam, že jim řeknu co dál. Ten chlápek, co mi dával ty prachy povidal, že kdyby byly problémy, mám se odkázat na..." Výstřel, který zazněl zapůsobil na Willyho jako pružina, jenž jej vymrštila k akci. Koutkem oka zahlédl, jak se jejich práskač hroutí k zemi s prostřelenou hlavou a znal i pozici střelce - na střeše šerifa, dobrých 100 kroků, tedy slušná rána. Neviděl ho, jeho sluch byl však stejně spolehlivý jako oči. Stew s nechápavým údivem sledoval, jak se řítí do rohu budovy, bylo jasné, že se chce dostat na střechu, ale jak? Obě stěny byly holé, nebylo čeho se zachytit a věznice měla 3 patra! A pak se Willy odrazil. Skočil na pravou stěnu, lehce se jí dotkl špičkou a přeskočil na levou stranu o něco výše - takto doslova vyběhl vzhůru stejně rychle, jako by utíkal po rovné zemi.
     "Páááni." - vydechl Stew a konečně se probudil k životu, když Willy zmizel kdesi na střeše. Kolem panovala panika. Každý zjišťoval odkud bylo vystřeleno a kdo to byl. Někteří se ještě kryli za stoly a čekali další ránu.
     "Kde je Willy?" - rozhlížel se Bill.
     "Na střeše." - hlásil Stew a ukazoval vzhůru.
     "To není možné, před chvílí byl tady!" - protestoval plukovník, který se pomalu vzpamatovával z otřesu.
     "Vyběhl po tomhle rogu." - stál na svém Stew a prozměnu ukázal na holé zdi, které nesly jasné stopy špiček bot na omšelé, desítky let staré omítce. Bill se nerozmýšlel a vyrazil podél dvora k domu šerifa.
     Willy ani necítil, že běží. Jeho nohy jakoby se ani nedotýkaly došek, které i pod jeho lehkou vahou tiše praskaly. Byl jako střela zaměřená na cíl, jako by jej ovládala nějaká vyšší síla. Ten člověk, co vystřelil, byl popravčí Killers, tím si byl jistý. On zná tu bandu, on zná odpověď na palivou otázku, kterou v sobě Willy choval a pro kterou stíhal všechny, kdo nerespektovali zákon. Byl jako vlak. Jednou viděl, jak jeden vykolejil a domy před ním projel jako by tam ani nebyly. Nic ho nemohlo zastavit. Nic a nikdo. Střecha se svažovala k ulici, ale Willy ani nezpomalil. Neviděl pod sebou Billyho a Stewa, kteří jej konečně zahlédli a Stew cosi vykřikl. Odrazil se od konce střechy a letěl vzduchem nad jejich hlavami, nahama stále kmitajíc, takže budil dojem, že je schopen utíkat i prázdnotou. Zem však jej neodvratně přitahovala a i když šlo o neuvěřitelný skok, viděl, jak protější okap mizí nad úrovní jeho hlavy - z posledních sil vymrštil ruce ke své poslední opoře a celým jeho tělem projelo trhnutí setrvačnosti dopadu. Ani teď se nezarazil, jen se jednou zhoupl a ladně vyskočil na střechu. Zdola k němu dolehlo další: "Páááni."
     Konečně stál. Ani se nehnul a bez jakýchkoli emocí hleděl do očí překvapeného střelce, který měl v dlani pistoli a pod paží pušku s podobně dlouhou hlavní, jako měl Willy.
     "A je po tajemství tvé neporazitelnosti." - usmál se studeně jeho nepřítel. "Mohlo nás to už dávno napadnout, že jste dva. Dvojčata, že?"
     Willy zprvu nechápal o čem to mluví, došlo mu to až v dalších slovech: "Toho druhého jsem viděl dole, věděl jsem, že jsi to ty a měl jsem velké svrbění na spoušti koho dřív střelit, kdyby se tak proklatě rychle nekryl, už by byl tvůj stejně vpadající bratříček mrtvý... A ty jsi tedy číhal někde tady, opravdu chytré, čekal jsi nás?"
     "Čekám na vás všude." zašeptal Willy s nenávistí. "Jsem vám stále na stopě, nikdy se mě nezbavíte, jsem jako letící kulka a lidi jako vy jsou můj magnet."
     "Barvité." - vzdychl popravčí "Ale nemám teď čas na poezii, nějaké poslední přání?"
     "Pro koho děláte? Kdy a kde si máte vyzvednout odměnu za tuhle práci?"
     "To je jediné, co tě trápí?" - zasmál se pobaveně muž s puškou. "Dobrá, odnes si to s sebou do nebe - skutečně věřím, že tam půjdeš, ty jsi přece z těch 'dobrých'." - zapitvořil a na okamžik pohnul zbraní. Willy se pohnul. "Pomalu, pomalu." Muška opět ztuhla přímo s okem na jeho hrudi. "Já vím, jak se říká, že jsi rychlý. No, právě sis trochu pošramotil pověst, když jsem odhalil, že jste ve skutečnosti dva, to se to pak střílí! Ale i kdyby byla pravda, že stačíš vystřelit než natáhnu kohoutek, všimni si, že já už jí mám nataženou a držím prst na spoušti, tohle nemůžeš stihnout."
     Willy rezignovaně přikývl.
     "Takhle se mi líbíš. Táákže..." - dramaticky se odmlčel. "Platí mě Ted Taylor a u něho si vyberu odměnu. Není to nic moc za tohohle prďolu, za tebe bych dostal mnohem víc, jen co dostanu ještě tvoje dvojče. Asi se tu po tvé smrti chvíli zdržím." - zasmál se vesele a uchopil pušku pevně do ruky. "Ale teď musím zmizet, takže... Sbohem." - a stiskl spoušť." Willyho síla výstřelu z bezprostřední vzdálenosti vyrazila z rovnováhy a přepadl přes kraj střechy. Netasil. Zcela klidně vytáhl revolver. Necítil, že by padal. Měl všechen čas vesmíru. Cítil každý okamžik, jak vyletěl dozadu a trochu vzhůru - a než začal klesat, vypálil. Nezajímalo ho, kam to ten zabiják dostane. Mířil prostě na tělo. Ten se již odvracel, když jej zasáhla Willyho rána a padl na kolena, kde marně lapal po dechu. Z úst se mu začala valit pěna zbarvená krví.
     Bill  i Stew stáli bezmocně dole a slyšeli výstřel. Mohli jen sledovat tělo chlapce, jak se nezadržitelně přibližuje k zemi. Bill zmírnil náraz svými pažemi, ale náraz ho srazil, naštěstí Stew se snažil také pomoci a podařilo se mu zkolmit Willyho dopad, aby se oba nepolámali. Bill se s ním několikrát překulil než se zastavili v bahnu a prachu uprostřed rušné třídy, kolem, jako vždy, postával už houf čumilů.
     Willy sténal, tvář měl rudou a staženou bolestí - nemohl se nadechnout. Stew byl první, komu se podařilo jej převalit na záda a odhalil v otvor se spálenými okraji. Ani stopy po krvi. Willy zatínal prsty do země a drtil v pěstích hrudky suché země. Nemohl se nadechnout a Stew byl zoufalý, že mu nemůže pomoci. Tvář měl zmáčenou slzami a pevně sevřel Willyho ruku, když se ho zachytil, aby se mohl posadit. Konečně přerývaně zalapal po vzduchu.
     "Kéž bych už tohle nemusel nikdy zažít." - vyrazil ze sebe a znovu hekal.
     "Drátěná košile?" - došlo Billovi, když nahmatal tuhou vestu pod Willyho košilí.
     "Něco takového." - usmál se konečně Willy a dvěma prsty vyňal zploštělou kulku z prsou tak zručně, jako by to nedělal poprvé. Stew si utřel slzy, šťastně se usmál a vrhl se mu do náruče. "Opatrně" - vykřikl Willy, ale také ho objal a cítil se tak šťastný jako nikdy.

     Byl večer. Seděli vedle sebe a pozorovali kousek za městem západ slunce. Stew mlčel a zarytě hleděl s bradou mezi koleny přitaženými až k tělu na poslední paprsky tohoto dne.
     "Ty chceš odjet?" - obvinil ho konečně, ale ani se na něj nepodíval, věděl, že by se zase rozbrečel.
     "Musím." řekl Willy smířlivě. "Každý máme svůj život a ten můj určuje Cíl, za kterým jdu. Nehodí se pro nikoho jiného než pro mě, není v něm místo pro dva."
     Stew snad ani neposlouchal. "Neopustím tě." - zamumlal jakoby pro sebe.
     "Cože?"
     "Neopustím tě." - obrátil se k němu a pohlédl mu do očí. Ty jeho byly jasně zelené a Willy se v nich málem utopil. Nechápal to, jak může cítil takovou náklonnost k malému klukovi, i když vypadá starší, než se zdá... Vždycky si přál brášku, ale cítil, že Stewa by dokázal milovat víc než vlastního bratra a to ho mátlo.
     "Nemůžeš se mnou..." Proč mu to musí říkat? Copak nevidí, jak ho to samotného bolí?
    "Můžeš mi utéct, ale půjdu za tebou a budu tě hledat. Můžeš mě vyhnat, ale neopustím tě." Naklonil se těsně k Willymu a s nezvratnou jistotou zašeptal: "Neopustím tě."
     A vtiskl mu polibek na tvář.

  Můj SEZNAM