Únik

     Sotva ráno Willy otevřel oči, viděl Stewa. Pozoroval ho z protější postele dost nedůvěřivě, jako by nemohl uvěřit, že tu ještě je.
     "Čekal jsem, že utečeš v noci." - řekl mu rovnou.
     "Spal jsi vůbec?"
     "Chvílema."  
     "Chtěl jsem být odpočatý, měl jsem ti říct, že ti nezdrhnu, promiň." - zasmál se, odhodil přikrývku a zabořil obličej do umyvadla. Stew pozoroval jeho nahé tělo jen v podvlékačkách a stále si to nemohl srovnat v hlavě. Žádné velké nebo vypracované svaly nebylo vidět. Postava ho usvědčovala jako každé dítě. Jemná, měkká pokožka, až k sobě Stew cítil, jak jeho vzor voní. Zase se mu rozbušilo srdce. Ale nesměl mu říct, co cítí a kdo je. Ještě ne.
     "Půjdu ještě za plukovníkem a rozloučím se tady - jenom prosím, žádné scény." Stew už otvíral ústa, ale po tomhle je zase pevně zavřel. Dobrá tedy nebude mluvit, když nechce. Urazil se.
     Willy se cítil nervózní, přistihl se, že se rozhlíží víc kolem než obvykle a nedokázal si vysvětlit proč, ale na své smysly se mohl spolehnout, proto zostražitěl a kradl se městečkem k velitelství lehce nahrben. Lidé jej zdravili, jako mladého muže, což mu lichotilo a trochu se uvolnil.

     "Dále." - vyštěkl plk. O'Neil a Willy vstoupil. V místnosti byl kromě poručíka a dalších jeho důstojníků další voják, ještě zaprášený z cesty, všechno Willymu došlo dřív než starý plukovník promluvil: "Právě dorazil posel od generála. Tvůj dědeček přikázal, že se máš okamžitě vrátit na základnu, došly mu zprávy o útěku od doprovodu a Bartensonovi a nevím, co bude říkat na tvůj výlet k indiánům, nicméně přísně nařídil, abys již neutíkal a nechal se dopravit zpět."
     Willy se musel proti své vůli usmát. Jeho dědeček moc dobře věděl, že dobrovolně nepůjde. Rovnocenné partnerství skýtalo své výhody. Poručík okamžitě pochopil úmysly svého svěřence. "Willy, dal jsi nám dost zabrat za poslední týden, co takhle být chvíli hodný kluk, ať tě nemusíme svázat." Jen tak to plácnul, věděl, že se dostane z jakýchkoli provazů, zkoušeli to, později to po nich dokonce vyžadoval, bylo to k zbláznění...
     "To není fér. Už takhle jsem v nevýhodě, že proti vám nemůžu použít hrubou sílu - "     
     "Jako bys ji někdy potřeboval." - zamumlal kdosi z důstojníků a nenápadně se přesunul ke dveřím. Willy si toho nevšímal, věděl, že za nimi čeká deset dalších, tudy utéct nemůže. Vztekal se na sebe, že sem takhle vlezl, proto ten neklid, podvědomě si spočítal, že je nejvyšší čas vypadnout, než ho dohoní dědečkovi poslíčci... "- nehrajte mi ještě na city. Za dveřmi na mě už čekají se sítí -" Willy se bavil, když viděl, jak plukovník překvapeně zamrkal, netušil, jak to může vědět, stejně jako nemohl znát už zajeté postupy k jeho lapení. Byla to zábava, kterou si hrál a cvičil s vojáky na základně. "- tady kolem stojí deset chlapů, každý po zuby ozbrojen, tady máte další pušky jak ve výkladní skříni -" Willy skříň otevřel a vyňal těžkou kulovnici na medvědy. "Opatrně!" - vyjekl plukovník "Je nabitá!" Willymu se srdce zatetelilo radostí a obdivně si ji prohlížel. "Nádhera." - ocenil nadšeně. "Vidíte tady to kování, tohle by zastavilo i největšího grizzlyho." Postavil se doprostřed místnosti a zapózoval nad skoleným zvířetem. "Jak bych se vám líbil jako lovec medvědů?" A z kulovnice vyšla rána. Každý profesionální voják jde při výstřelu k zemi, plukovníkovi se to podařilo téměř s mladickou svižností. Jediný poručík se stačil vrhnout po Willym, ale dosáhl jen toho, že když mu uhnul jako zkušený toreador, použil jeho záda coby schůdek k obrovské díře ve stropu, kterou vmžiku zmizel na půdě a zahlédl, jak se do místnosti vřítila stráž.
     "Doprdele," - protíral si oči v mračnu prachu jeden z důstojníků "a to bylo pořád abych hlídal okno! To bylo řečí, že určitě bude chtít utéct oknem. Doprdele, měl někdo říct, že to vokno teprve udělá! Já ho jednou zabiju!" A pak se všichni nezřízeně rozchechtali.
     "Je na cvičišti!" - zaječel plukovník "Všude kolem je zeď a moji vojáci, teď už neunikne!"
     "Teď už je to marný." prohlásili jako jeden, když se shlukli kolem okna a pozorovali Willyho, jak klidně odchází zákopy. Plukovníka to na chvíli zaskočilo, ale vzápětí zasípal: "Zastavte toho kluka!" Jeden z vojáků přímo pod oknem krátce vzhlédl vzhůru, zasalutoval a běžel za Willym.
     "To je marný." zopakoval poručík. "Ten kluk má výcvik, s ním se nedá hrát na honičku, jednou nás ho honilo padesát a jenom jsme o sebe zakopávali..."
     "Ale tam jsou dobré dvě stovky mých mužů!" - namítl plukovník, který poněkud ztrácel jistotu.
     "Same," - oslovil jeden starší důstojník O'Neila důvěrně křestním jménem "Sám přece musíš vědět jako velitel, že od jisté hranice už na počtu nezáleží. Deset lidí ti postaví barák za rok, dvacet za půl roku, ale nastrkej jich tam několik set a nevykopou ani základy, protože se nebudou ani moct rozehnat krumpáčem..." Všichni si přitáhli židle a pohodlně se rozvalili u oken, protože za chvíli přijde něco, na co se zatraceně vyplatí koukat.

     Willy šel klidným krokem. Věděl už ze zkušenosti, že čím déle působí nenápadně, tím větší má šanci uniknout. Pak zaslechl plukovníkův řev. Neotáčel se, nemusel. Slyšel vojáka, jak za ním běží. Stále nezrychlil.
     "Hej! Kluku!" Tohle Willy nesnášel. "Hej, zastav, plukovník tě chce."
     "Ale já ho nechci."
     "Mám tě přivést." - srovnal s ním krok, výborně, tím se zase dostane v klidu o kus dál, kdyby se utrhl nebo začal utíkat, už by ho honili.
     "Můžete mu vyřídit, ať si políbí šos." - pokrčil Willy rameny.
     "Tak zastav, sakra!" - zastavil a chmátl po něm - doprázdna. Dohnal ho a chtěl už bez pardonu zadržet - zase sevřel jen vzduch. Od oken se ozval smích. Willy kráčel dál stejným tempem přímo k bráně. Voják, teď už rudý vzteky po něm skočil. Dopadl tvrdě na zem a bota toho kluka mu doslova proklouzla mezi prsty.
     "Zastavte ho!" - zakřičel ze země, takže se všichni na cvičišti zastavili. Willy už se musel hodně ovládat, aby se nedal do běhu. "Plukovník ho chce! Zastavte ho za každou cenu."
     Tohle už zavánělo. Willy vycítil, že přestává legrace, i jeho doprovod u oken povstal. "Plukovníku, doufám, že tomu klukovi nic neudělají?" - zeptal se poručík starostlivě. Plukovník neodpověděl, jen o trochu více zbledl.
     "No, spíš jde o to," - pokračoval poručík konverzačním tónem "že by pak mohl něco udělat on jim..." Barva starého plukovníka v obličeji ještě více zesinala a začaly se mu třást ruce.

     Několik vojáků kolem na něj zavolalo. Nereagoval. Zastoupili mu cestu - změnil směr - a to už za ním začali utíkat. Konečně se mohl rozeběhnout. Cítil, jak se mu po těle rozlévá síla, kterou doposud musel v sobě tlumit. Bylo to omamující. Zase se jeho nohy ani nedotýkali země. Neběžel nijak rychle, trochu kličkoval a do stíhání se zapojovalo stále více lidí. Byli za ním, viděl je zprava - sotva uhnul nalevo, byli i tam. A asi deset jich stálo s rozpřaženýma rukama přímo před ním.
     "Teď se dívejte." - zvolal poručík a mimoděk zadržoval dech.. Miloval toho kluka a nemohl se nabažit jeho kousků...   Willy udělal několik delších skoků a najednou se vznesl do výše; jeho natažené nohy opsaly oblouk nad řadami stojících vojáků a když byl obrácen právě nad nimi hlavou dolů, strhl v letu jednomu z nich z hlavy klobouk. Dopadl jen dva kroky za ně, nikdo se však nevzpamatoval a trvalo několik drahocenných okamžiků, než se za ním znovu vrhli. Jeden byl ovšem dost blízko a v plné rychlosti. Willy s tichou modlitbou, aby se nepřizabil, mu hodil pod nohy ukořistěný klobouk jako disk. Muž klopýtl a vzápětí se válel v bahně. Byl to úžasný pohled. Malý kluk utíkající polem a za ním dobré čtyři desítky řičících vojáků, kteří právě objevili nevídanou zábavu. Od oken k němu dolehl potlesk.
     Neměl ani zdaleka vyhráno. Zbývalo mu ještě víc jak 300 metrů k bráně. U brány hlídka a všichni vojáci se stahovali k němu.
     "Těm nemůže uniknout." - prohlásil plukovník přesvědčeně.
     "Chcete se vsadit?" - otočil se rychle poručík a sáhl do kapsy, než si to starý bard rozmyslí.
     "Vy si snad myslíte, že by mohl...?" plukovník znejistěl a rozhlédl se po ostatních důstojnících.
     "Nooo.. Asi ne, třeba ho chytí, jo, máte pravdu, určitě ho chytí." - snažil se pomoci jeden z nich.
     "Tak se vsaďte s ním."
     "Ne, to ne, já se nesázím, je to proti mým zvyklostem." - pospíšil si.
     Kdosi v rohu vyprskl. "Když někdo přijde o týdenní výplatu, tak vždycky honem mění zvyky."
     "A ty by sis nevsadil, kdyby za tebou ten malej usmrkanec přišel a řek ti, že se dostane ze závalu třiceti chlapů?!"
     "Jakýho závalu?" - nechápal plukovník vyjeveně.
     "No prostě si na něj lehlo třicet chlapů a on se z toho dostal, parchant jeden."
     "Proboha jak?"
     "Začal několik těch dole lechtat." - zabručel napálený a všichni kolem se zase rozchechtali.
     "Tak vsadíte se?" - zeptal se poručík a vytahoval peníze.
     Plukovník vyhlédl ven. Byli všude kolem něj, neměl už ani kam běžet a bylo jich tolik, že se ani nedali přeskočit...
     "Čert to vem, vsadím se, ten kluk je vtělený ďábel, cítím v kostech, že prohraju, ale nedokážu tomu uvěřit."
     "Ten kluk je anděl." - napomenul ho vážně poručík "Je to nejúžasnější dítě co znám a byl bych nesmírně hrdý, kdybych směl být jeho otcem." Plukovník chápavě přikývl a usmál se: "Tak o kolik?"
     "Kolik si troufnete? Dvěstě?"
     "Třeba pětset" - vykřikl plk.'Neil "Podívejte, už ho mají!"
     "Beru!" - plácl ho po rameni rychle poručík a přikročil k oknu.
     Byli skutečně všude kolem. Jenže nejdůležitější je nezastavit. Začal ho svírat dav. První řady proklouzl obyčejným přikrčením, ruce dospělých mužů nejsou dělány pro jeho výšku. Ti další se prozměnu vrhli k zemi a tak si na ně vyskočil, bylo to snadné, když šátrali s rukama pod koleny. Za nimi však byli další a další. Teď už to chce trik...  Prudce změnil směr a uklouzl. Dopadl ošklivě na zem a jednu nohu zkroutil pod sebou. Vykřikl. Ti co jej už už chtěl drapnout se rázem přestali smát.
      "Jsi v pořádku, kluku?" - tohle Willy nesnášel, proč mu každý říká kluku. Nechtěl aby byl považován za dospělého, ale pro zrovna 'kluku'?! Jako by byl nižší forma života, jako by neměl svou vůli, jakoby za něj jiní museli rozhodovat... Zaťal zuby a postavil se na jednu nohu. "Jo, dobrý, asi jenom podvrknutý kotník."
     Hned několik paží mu pomohlo držet rovnováhu, když zavrávoral.
     "Hraje to." - zabručel vyléčený sázkař a plukovník na něj zděšeně pohlédl: "Proč?"
     "Uvidíte.."
     A viděli: Willy se nechal odnést na ramenou až k bráně! "Sem! Sééém!" - křičel plukovník až do ochraptění, ale nikdo jej neslyšel. Všichni jej oslavovali a tleskali. Tam si konečně někdo vzpomněl: "Hej, kluku, musíš k plukovníkovi!" Willy se přestal děkovat, přikývl, postavil se na vojáky, co jej nesli: "Díky, bez vás bych to nezvládl." - vymrštil se na bránu, přehoupl se přes kraj a zmizel.
     "Ti idioti mu ještě mávají!" - ječel plukovník.
     "Nemůžou za to, neznají ho, ani netuší o co šlo..." - chlácholil ho poručík a natáhl ruku.
     "Strhnu jim to všem z platu!" - láteřil plukovník a pomalu začínal přemýšlet, jakou odpověď pošle generálovi. 'Sire generále, je mi líto, že jsem nemohl provést váš rozkaz, ale jsme jen malá jednotka a na toho vašeho vnuka jsme měli jenom 200 mužů, takže nám proklouzl. S pozdravem plk.O'Neil.'
     "Ehm." - začal nejistě nejmladší důstojník. "Willy nevěděl, že tu na něj čekáme, jinak by sem nepřišel."
     Všichni na něj pohlédli a rázem jim to došlo: "Kůň! Musí pro koně!!"

     Z města se dostal snadno, nikdo po něm nešel, jeho hlídači už měli své zkušenosti a dávno přestali plýtvat energií na stíhání. Nemohl se rozhodnout, jestli má skutečně utéct nebo riskovat ukrást koně. Že na něj čekají, tím si byl jistý. Musel by čekat na vhodnou příležitost a to znamenalo zdržení. A ještě k tomu Stew. Málem na něj zapoměl, ale sotva mu v hlavě zaznělo jeho jméno, zastavil se. Chtěl se rozloučit. Nemohl odjet a už ho nikdy nevidět, vždyť co s ním bude? Skončí kdovíkde v sirotčinci... Tak ho zabolelo na prsou, až se chytl za srdce. Zamiloval se do něj. Víc než do vlastního bratra, víc než do největšího přítele. Byl z toho hrozně zmatený, ale cítil neovladatelnou touhu ho ještě jednou sevřít v náručí. Šátek, který mu dával na hlavu ještě voněl bylinkami od felčara. Teď jej držel před sebou a skanulo do něj několik slz. Vrátí se. Ne kvůli koni, ale kvůli Stewovi, nemůže odjet bez rozloučení. Bude riskovat třeba i to, že ho chytí, ale musí Stewa ještě aspoň jednou vidět. Rozhodnutý vykročil zpět -
     "Takže se vracíš pro koně?"
     Rychle se otočil vzhůru do korun stromů a vykřikl: "Stewe!"
     "Bill mi řekl, že bych se měl připravit, protože právě utíkáš z městečka, takže zatímco jsi bavil vojáky, sbalil jsem věci i koně, čekají kousek odtud."
     "Stewe!" - sevřel ho Willy v náručí, když seskočil na zem. "Chtěl jsem se vrátit kvůli tobě. Chtěl jsem tě ještě jednou vidět."
     "Jednou? Pojedu s tebou. Je mi jedno, jestli chceš nebo ne. Neopustím tě." - a tentokrát mu vtiskl polibek na druhou tvář.

 - Další -  

  Můj SEZNAM