Mýtus neporazitelnosti

     Byli na cestě už několik dní. Z jejich soužití se stala příjemně zaběhaná rutina. Willy se staral o jídlo, lovil, Stew vařil a pekl. Uměl to dokonale, Willy nechápal, kde se to mohl naučit, protože dušený Wapi nebývá obvyklé jídlo v sirotčincích.
     "Byl jsem u jedné bohaté rodiny, kde se to vařilo." - bylo jediné, co něj dostal, vysvětlil si, že asi ve službě.
     Když se jednou vrátil od řeky s rybami, které lovil holýma rukama, našel svoje věci vyprané a sušící se na sluníčku. Dokonce čímsi krásně voněly.
     "Podívej, nechci, abys za mě pracoval, dokážu si vyprat sám."
     "Zvykej si," - zasmál se Stew "jednou až se oženíš, nebudeš muset už vůbec prát ani vařit, celkem příjemná vyhlídka, ne?"
     "Nemám v plánu se ženit, aspoň ne nějak brzo." - ušklíbl se Willy a znovu přičichl k oblečení. "I když na tohle bych si zvykal hrozně rychle. Co to je?"
     Stew se smíchem vytáhl mýdlo na praní, nebylo to nějaké obyčejné, ale luxusní, celé purpurové. Opravdu nádherně vonělo, Willy si konečně uvědomil, že to je ta vůně, co ze Stewa stále cítil.
     "Jak by sis představoval svojí dívku?" - zeptal se Stew náhle.
     "Na to máme oba ještě dost času." - odbyl jej Willy. Stew, však dál na něj hleděl a čekal na odpověď. "A ty ještě víc!" - zkusil to znovu. "...No dobře. Nevím jak, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel." 'Kromě posledních dnů' - pomyslel si, co poznal Stewa, začal cítit něco, čemu nerozuměl. Začal najednou toužit po věcech na které si dřív ani nevzpomněl. Když na ulici zahlédl párek hrajících si dětí, ačkoli byl sám ještě dítě, přál si, aby byli jeho. Dokonce si představoval, jak si s nimi hraje, jak je učí vyřezávat - ale ne jako kamarád, ale jako otec! Rychle ty myšlenky zaplašil, věděl, že je duševně vyspělý mnohem víc než ostatní děti, někdy mu přišlo, že i někteří dospělí se chovali dětinštěji než on, tohle na něj však bylo moc. Nedokázal by se přece ještě postarat o rodinu, pracovat, žít někde na farmě, celý den se lopotit, pak přijít domů, kde by čekala žena a děti... Skočili by mu kolem krku... Willy musel polknout. Cítil se tak strašně sám. Právě kvůli tomuto pocitu pustil základnu a vydal se za svým Cílem. Jeho cíl však nebylo nějaké děvče, ale někdo jiný, do této chvíle byl přesvědčen, že je to nejbližší člověk v jeho životě. Teď o tom začínal pochybovat. "Chtěl bych, aby stála při mě." - promluvil konečně. "Vždycky a všude. Aby mě nikdy neopustila a aby nesla se mnou všechno dobré i zlé až do konce."
     "To je svatební slib!" - protestoval Stew.
     "No a? Líbí se mi, často jsem ministroval na svatbách a na ten slib jsem se z celé Mše těšil vždycky nejvíc:" - poklekl před Stewem a vzal ho za ruku:  "Já, Willam Custer odevzdávám se tobě Stewe a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do konce. K tomu mi dopomáhej Bůh!" Čekal, že se Stew rozesměje, říkal to vážně, ale nehrál divadlo. Ten slib byl pro něj posvátný a i když byl Stew kluk, říkal ho jako slib přátelství, bral si Boha za svědka, že Stew už navždy zůstane v jeho srdci. Ale bál se to říct nahlas, jenže ve chvíli, kdy chtěl všechno obrátit v žert, poklekl najednou Stew a uchopil jeho ruku.
     "Já, ten kdo jsem, odevzdávám se tobě Willy a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do konce. K tomu mi dopomáhej Bůh!"
     "Víš, že kdybys byl holka, vážně bych si tě hned vzal?" - zašeptal Willy a nemohl se odtrhnout od jeho očí.
     "A víš, že kdybych byl holka, že sis mě právě teď vzal?"
     Willy se na Stewa divně podíval, jakoby ho něco hodně praštěného napadlo a nakonec zavrtěl hlavou: "To by nebylo platné, aby sis mohl někoho vzít, musíš o něm vědět základní věci a to, že je holka myslím mezi ně celkem patří."
     "Jasně." - souhlasil Stew vesele "Ale duchovně by to platilo, jestli si vezmeš jinou, bude tě užírat svědomí."
     "Slibuju, že jakmile z tebe vyroste holka, vezmu si tě." - zašklebil se Willy a strčil do něj, až spadl na zem.
     Stew se překulil a rychle začal hrabat v sedlové brašně, chtěl jenom zakrýt slzy. Brečel, protože nikdy se necítil tak šťastný jako dneska.

     Zastavili před malým městečkem New Oxford. Bylo ještě menší než St. Michel, ale nebyla tu žádná posádka, takže se dalo tušit, že zákon zde nemá velkou oporu. Tady se Willy nemohl na nikoho spolehnout.
     "Počkáš tady." - obrátil se rezolutně ke Stewovi. "Ani se odtud nehneš a pokud se do večera nevrátím, někde přenocuješ, najdu tě. A pokud.."
     "Budu čekat." - přerušil ho Stew. "Dokud se nevrátíš."
     Willy přikývl. Nemělo smysl ho strašit jeho způsobem života, nikdy nevěděl, co se kde stane. Mohli ho zranit, zabít... Snažil se jen přežít. Natáhl ruku a stiskl aspoň Stewovo koleno.

     Nikdo si ho nijak zvlášť nevšímal. Postával v rohu jakési zaplivané putyky a snažil se vymyslet, jak se doptat na Teda Taylora, jméno, které mu prozradil zabiják Killers. Nakonec to zkusil u barmana.
     "To jméno neznám." - zabručel, aniž by zdvihl oči od půllitru, který právě utíral.
     Právě se ho chystal uplatit, když se za ním ozvalo: "Taylor? Kdo se po něm ptá?" Byl to chlap o dvě hlavy větší než Willy a nepůsobil ani trochu přívětivě. Jistá zvědavost na něm však znát byla.
     "Já." - řekl Willy a postavil se přímo proti němu.
     "A proč?"
     "To je moje věc. Hledám ho."
     "To není jen tvoje věc, šprčku." Willy pod pláštěm zaťal pěsti, bylo to dětinské, ale nesnášel to. 'Chm', pomyslel si s úsměvem, co v mém věku není dětinské. "Pan Taylor je velice vážený člověk a nemůže se po něm ptát kdekdo."
     'Městečko plné lidí a já musím narazit na blba.' - vzdychl v duchu Willy, ale nahlas řekl: "Vezu mu zprávu, pan Taylor na ní čeká, ale nevím teď, kde ho nalézt."
     Bohužel 'blb' zavětřil, že by z toho něco mohlo kápnout. "Tak to mi jí můžeš dát, předám jí osobně, jsem důvěrný přítel pana Taylora."
     "Je mi líto, musím to předat pouze jemu. Víte, kde by se mohl nacházet?"
     "To si piš, že vim." - začal 'blb' výhružně. "A tak si řikám, že tě k němu zavezu..."
     "To byste byl velmi laskav."
     "Ale na zadku koně." - vykřikl svou pointu a chytil Willyho pod krkem. Tedy - chytil by, kdyby najednou nestál o kousek dál, takže prohmátl tak nešikovně, až narazil obličejem na pult. Zařval bolestí a ohnal se znovu. Willy velice lehce použil jeho pohybu vpřed, ale zastavil jeho nohy, takže se rozplácl s rachotem padajících stoliček na zemi a podpatek mu zaryl do krku.
     "Ty jsi Klaymen." - ozvalo se ode dveří. Willy se napjal, až muž pod ním vykřikl bolestí. Byla to přezdívka, nevěděl co měla vyjadřovat (dobře věděl, že je to zkomolenina 'malého muže', ale to si nikdy nepřiznal) a strašně ji nesnášel. Mezi malýma lítačkama stál celkem slušně oblečený muž, který do zdejší putyky nezapadal. Willyho na okamžik napadlo, jestli to není Taylor, ale okamžitě tu myšlenku zavrhl. Nepřišel by sám. "Ten zrzavej kluk co poslouchal zvenčí je tu s tebou?"
     V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. I ten muž poznal, jak zbledl: "Takže je a dokonce ti na něm velice záleží. Výborně, to bychom se mohli dohodnout. Jen pro pořádek, kdybys chtěl zkoušet nějaké své fígle - drží ho několik chlapů a jestli se odtud ozve jediný výstřel, je okamžitě po něm."
     "Nepřišel jsem sem střílet."
     "Co chceš panu Taylorovi a odkud jeho jméno vůbec znáš?"
     Willy mu nevěřil, že by Stewa okamžitě zabili, ale riskovat to nemohl. Místo odpovědi vyskočil na barpult, přešplhal pár polic a zmizel nahoře v patře.
     "Za ním sakra! Nesmí utéct!"
     Jenže už byl pryč. Najít Stewa mu trvalo jen pár minut, stačilo ze střechy sledovat toho muže, který k němu okamžitě zamířil. Zatraceně! Stew by zasloužil výprask a v duchu si přísahal, že mu ho dá a nebude ho šetřit! Když se trochu uklidnil, ujasnil si, že tohle není jednoduchá situace, když šlo jenom o jeho krk, byl ochoten riskovat, ale nikdy ne někoho jiného a už vůbec ne Stewův! Pomalu s těžkým srdcem sundal pás s pistolemi a schoval ho do výklenku. Pak nepozorovaně slezl až ke dveřím, kde drželi Stewa a zavolal: "Pusťte ho a budete mít mě!"
     "Ksakru, jak nás tak rychle našel?!" - vyděsil se onen muž, jehož hlas doprovázelo hromadné natahování spouští. Muselo jich tam být aspoň sedm!
     "Ne, Willy, uteč!" - uslyšel Stewův jasný pronikavý hlas plný úzkosti. 'Zatraceně!' - úpěl v duchu Willy 'Teď už to neuhraju, že se neznáme.'
     Willy pomalu otevřel dveře, vše muselo být velmi poklidné, jestli je vyděsí, udělají nějakou nepředloženost. Ruce měl pod pláštěm, uvnitř bylo skutečně sedm lidí a tři z nich mířili na Stewa, ostatní na něj.
     "Pusťte ho a budete mít mě." - zopakoval s důrazem na každé slovo.
     "Vůbec nám o něj nejde, vím, že je od té bandy od indiánů a slyšel jsem, že tam měli někoho pro výkupné, ale s tím já nic nemám. Je mi ukradený jestli uteče, chci jenom tebe a ten zrzoun je moje pojistka." Muž v slušném obleku se zjevně potil.
     "Jeden z vás ať s ním jde do toho přístěnku vedle a já se vám vydám, když ho potom pustíte."
     "Jak můžem vědět, že sotva s nim bude o kus dál, nezačneš střílet?" - ozval se 'blb' z hospody, krk měl ještě celý červený a mluvil trochu sípavě.
     "Pověsím se za ruce tady na ten trám." - navrhl Willy a připadal si jako v nějaké laciné odrhovačce. Bylo to tak ubohé, že se tomu ani nedalo smát. Muž v obleku váhavě přikývl a Willy vytáhl ruce spod pláště a pověsil se na trám. Jeden z mužů začal opatrně couvat a táhl vzpouzejícího se Stewa na určené místo. Konečně byl mimo dosah tolik odjištěných zbraní! Willy si oddechl a seskočil.
     "A teď odhoď -"
     "Nemám pistole." - řekl Willy a hodil si plášť přes ramena, takže odkryl holé boky.
     "Do hajzlu." - vydechl muž v městském obleku a otřel si rukou, ve které držel revolver mokré čelo. "Prohledejte ho."
     "Vážně nemá stříkačky." - hučel udiveně 'blb' a uštědřil Willymu ránu do břicha až se zkroutil na zemi bolestí.
     Muž v obleku  k němu přistoupil, kopl do něj a zadeklamoval: "A tohle bude konec tvého mýtu o neporazitelnosti." Sprška ran, která následovala se dá jen těžko popisovat. Willy se svíjel, zprvu křičel a sténal. Brzy měl celá ústa od krve, kterou si potřísnil i potrhaný oblek. Bušili do něj pěstmi, tyčí a chvíli se musel nechat fackovat. Pak přinesli provaz a švihali ho. Nemohl se už ani zdvihnout a snažil se aspoň odplazit, ale nemilosrdně jej pokaždé hodili doprostřed haly a pokračovali v lynčování. Nakonec zůstal Willy ležet v klubíčku na zemi a nehýbal se. Nastalo ticho, do kterého zazníval jen Stewův nářek a vzlykot, jemuž už nebylo rozumět. Muž v obleku se k němu sklonil a  strčil do něj. Rozpadl se ze svého křečovitého sevření a jen v prstech měl drobné záchvěvy. Skoro nedýchal.
     "Má dost." - prohlásil muž v obleku. "Přinesem pytel a hodíme ho někam kde shnije."
     "Co s tim zrzkem?" - zeptal se 'blb' zadýchaně, to švihání mu dalo zabrat, potřeboval pořádný pivo. Dostalo se mu jenom mávnutí rukou, takže Stew se mohl konečně vrhnout k Willymu. Snažil se mu aspoň setřít krev ze rtů, ve tváři měl několik podlitin, nevěděl jak mu pomoci a s hrůzou si uvědomoval, že ani není jak. "Willy... Willy!" - naříkal, hladil ho ve vlasech a líbal po čele. Rozepl mu rozedranou košili a položil dlaň na holou hruď. Srdce mu dosud bilo! Cítil to!
     "Tak kampak hoši?" - odcházející trýznitelé byli zatlačeni zpět do haly. Mířilo na ně několik pušek důstojníků armády.
     "Kde jste byli?!!" - vykřikl Stew hystericky s Willyho hlavou v klíně. "Kde jste byli?! Oni ho skoro zabili!" 
     "Kde jsme byli?" - rozhlédl se poručík po kamarádech "Tady u oken, snažíme se nepropásnout žádné Willyho představení. Bohužel tentokrát jsme přišli až u bičování, ale zbytek nám budeš vyprávět, viď?"  
     Nelze najít dostatek výrazů k popisu tváří, které na seržanta hleděly. Ani se nedá určit, kdo se díval vyjeveněji, ale asi by vyhrál 'blb', který k vyvaleným očím, otevřené tlamě a povystrčenému jazyku jako bonus přidal tak odporné říhnutí, že se i hlavně zbraní na chvíli odvrátili. Stew nebyl schopen promluvit, mechanicky hladil svůj poklad na nohou a v hlavě měl temno. Willy je skoro mrtvý a jeho strážcům je to jedno.
     "No tak, Willy, užili jsme si všichni, tak vstávej." - zavolal seržant.
     "Nechte mě, ji mi tu nádherně." - zamumlal Willy spokojeným hlasem, v němž nebyla znát žádná slabost nebo bolest.
     "Je v delíriu." - zkusil muž v obleku zůstat při zdravém rozumu, co mu jasně říkal, že z toho kluka právě vymlátili duši.
     "Chcete se vsadit?" - zeptal se rychle poručík a už vytahoval peněženku. "Řekněme o 200 dolarů, že vás všechny složí na hromadu než napočítáme dvaceti, berte?" Sedm tváří nezměnilo výraz, události se na ně valily moc rychle. "Willy, dlužíš nám to, třikrát jsme kvůli tobě ztratili stopu a neměli jsme ani čas na pořádný jídlo, takže vstávej." 
     Willy se trochu nadzdvihl a vytržen ze svého blaženého snění cosi zavolal na souhlas. Opravdu jim to dlužil, nejen za poslední útěk. Stew chytil jeho hlavu: "Ty jsi v pořádku?"
     "Kdybys mě ještě chvíli hladil, rád si budu dál hrát na zraněného." - zazubil se.
     "Ale co ta krev a viděla jsem škvírou jak tě mlátili!"
     Willy ani nepostřehl ženskou koncovku, pozoroval, jak důstojníci šacují své zajatce a dávají jejich peníze dohromady. Nepozastavili se nad tím, že šlo fakticky o loupež.
     "Umět dostat ránu a ztlumit ji, umět se krýt, dokázat se postavit tak, abys vykryl plnou sílu biče - to je větší umění než střílet. Obrana je vždycky větší umění než surový útok. A kromě toho sis to zasloužil, řekl jsem ti, abys čekal a nebýt tebe, k tomuhle by vůbec nedošlo!"
     Stew se chtěl bránit, ale zmlkl a nesouhlasně pozoroval Willyho ret. "No jo, musel jsem si ho prokousnout, aby to vypadalo aspoň trochu věrohodně, ale nepočítám, že se budu v dohledné době líbat, do svatby se to zahojí." - zašklebil se škádlivě a vyskočil na nohy. Ale jsem rád, žes to udělal, ta chvilka u tebe by mi stála i za opravdový výprask." - dodal vřele, zanechal Stewa rudého rozpaky a otočil se ke svým mužům: "Tak kolik máte?"
     "Skoro třistapadesát dolarů na každýho," - počítal poručík a otočil se k zmateným zajatcům "takže když vyhrajete, dostanete od nás pěkný balík."
     "A samozřejmě vás pustíme." - přidal nejmladší důstojník. Ostatní se po něm podívali, tak na vysvětlenou dodal: "Když vyhrajou." Všichni horlivě pokývali hlavama a kdosi přidal. "Taky bychom jim mohli dát naše koně." "...A pušky." "Jasně, složíme zbraně."
     Chlapi, co před chvílí udělovali výprask uvažovali, jestli se ti vojáci zbláznili nebo je čeká něco velmi, velmi ošklivého.
     "Tak do něj!" - povzbuzovali je důstojníci a Willy se postavil před ně. Sedm dospělých mužů proti jednomu chlapci. Zvláštnímu chlapci. Byl tak rychlý, že se ani nestačili rozmáchnout a ucítili každý tři rány, pokaždé z jiné strany. Willy mezi nimi tančil za hlasitého odpočítávání důstojníků: "Deset, jedenáct, dvanáct..." - téměř zpívali sborově. Snažili se bránit, to jim nikdo nemohl upřít, ale zkuste zasáhnout mouchu. Při osmnácti jich už šest leželo na kupě a zbýval jen muž v obleku a 'blb' co ho bičoval. Bylo minimálně spravedlivé, aby cítil jaké to je, jenže Willy to s lanem narozdíl od něj uměl. Vypráskal je k hromadě 'padlých' o kterou se marně pokoušeli krýt. A důstojníci shrábli výhru.

     Utábořili se dál po cestě. Stew ležel na Willym a lechtal ho trávou.
     "Jsi zvláštní. Myslím, že nikdy nikdo neuvěří, že existuješ."
     "To mi nevadí, stačí, že věříš ty. Jde mi jen o tebe." Willy už ani nepřemýšlel jak je to bláznivé, když ho Stew políbil na rty.

- Další -  

  Můj SEZNAM