Když se poručík vracel do hotelu, byl již poměrně klidný. Přispěla k tomu únava probdělé noci a konejšivé vědomí, že se vše brzy vyřeší. Willy se vyspí a pak z něj dostane, proč vlastně jel do tohohle městečka a co tu pohledává. Zvykl si už, že jeho chráněnec je vždy o pár dní cesty před nimi, konečně jej však pevně drží v rukou a nepustí ho, dokud nepřestane hazardovat se svou bezpečností. Zamával na mladšího důstojníka, co právě spěšně vycházel ze saloonu. Okamžitě zneklidněl, když rozpoznal ten úzkostný výraz.
    „Stew zmizel.“ – informoval okamžitě, sotva k němu došel.
    „Kam?“
    „Nemáme tušení, Willy nás všechny zaměstnával, že nikoho nenapadlo se po něm ptát – má jeho plášť, vestu i zbraně!“ – vyjekl.
    Poručík po něm šlehl očima. „Byli to kamarádi, přece by…“ Ovšem pokud ano, celý poklidný scénář by se rozpadl. Poručík nechtěl ani domýšlet, co všechno je Willy schopný udělat, aby získal zpět to, co ho dělalo postrachem Západu.
    „Byl to sirotek, víš jak vypadal, než jsme ho našli?“ – nadhodil voják.
    Poručík se naučil během svého služebního postupu jednat s chladnou hlavou, snažil se zvážit všechny okolnosti, pak zbledl. Neodvážil se ani říct nahlas co mu vytanulo na mysli, co tak strašlivě zapadalo do sebe… Našli ho s tou bandou žoldáků Killers, ale co když tam nebyl jako zajatec, co když ho přivázali ke kůlu jako návnadu – věděli, že Klaymen je ve městě, když dostal Bartensona, mohli si spočítat, že je najde. Obětovat pár vozů se zbraněmi a několik najatých pobudů pro ně nic neznamenalo, zato zvládnout Klaymena…
    „Svolej všechny do domu toho staříka, Willy tam usnul, to stavení má jen jednu místnost, spíš je ubráníme než tady v hotelu.“
    Mladší důstojník rázně přikývl na rozkaz, otočil se a vyrazil do městečka. Věděl, že nebudou bránit dům, aby se někdo nedostal dovnitř, ale aby se Willy nedostal ven a taková situace jej mírně roztřásla.
     
      Seděli kolem Willyho jako sudičky, musel být naprosto vyčerpaný, protože se za celou dobu neprobudil. Když dorazil poslední z doprovodu, jen krátce pohlédl na postavu v kožešinách a nervózně vzdychl.
    „Musí to být?“ – zeptal se zbytečně nejstarší z nich.
    „Já bych se spíš zeptal: stačí to?“
    Všichni pozorovali ležícího chlapce pod vrstvou provazů. Poručík měl již s jeho úniky zkušenosti, osobně zkontroloval každý uzel a navrhl celý systém křížení lan. Byl přikšírován přes hruď, každá noha zvlášť, kotníky svíraly nezávislé smyčky ukotvené hřebíky k podlaze. V rozkroku provazy obepínaly kyčle a byly svázány k sobě nad pánví. Paže měl ohnuté vzhůru s pevným zajištěním loktů, na rukou dva plátěné pytlíky stažené několikrát omotaným špagátem a přivázané k hřebům nad hlavou. Nakonec již zbývalo znehybnit ramena a jeden řemen použili jako obojek těsně pod bradou jehož konec přibili k zemi. Poručík se díval na dílo s uspokojením.
    „Není možné se z toho dostat.“ – prohlásil.
    „Chcete se vsadit?“ – zareagoval okamžitě ‚vyléčený sázkař‘.
    „Právě to zvažuji… No, jsem ochotný uzavřít sázku, že dokud u něj bude stráž, nemá šanci.“
    „Já to beru!“ – ozval se nejstarší důstojník aniž by vzhlédl od zajatce. „Je mi jedno, jaké jsou podmínky, sázím na Willyho.“
    „Perry, tohle není zkouška věrnosti – co takhle o všechny peníze, co jsme vyhráli za tuhle cestu?“
    „Dobře.“
    „Časový limit?“
    „Jak chceš.“
    „Půl hodiny?“ – plácnul nesmysl, věděl že začnou smlouvat
    „Třeba.“ – kývl Perry nevzrušeně.
    „Jestli mu pomůžeš, osobně tě nechám zastřelit!“
    Klidně se k němu otočil a zcela vážně řekl: „Ty tu velíš, věřím, že tohle vězení nutné a správné dokud neprozradí co tu hledá. Musíme ho chránit - ale nemůžeme se mu postavit.“
    Chvíli bylo ticho, nikoho dosud nenapadlo, co by se stalo, kdyby se Willy obrátil proti nim.
    „Nemůžu tě jen tak obrat o peníze, tři hodiny je rozumná doba, ale znovu upozorňuji, že tu budeme všichni sedět a vyslýchat ho, hm?“
    „Řekl jsi půl hodiny.“
    Ostatní vojáci se začali ošívat, tohle zavánělo snadnou výhrou, tak bláznivou sázku ještě neuzavírali.
    „Jestli půl hodiny, tak se přidám!“
    „Na kterou stranu, Barty?“ – usmál se Perry.
    „Sorry, ale tady vážně nemá Willy šanci, je to naprostý hazard, jestli do toho půjdeš.“
    „Sleduju sázky na Willyho nejdéle z vás a jedné věci jsem si všiml: ještě nikdy nevyhrál nikdo, kdo sázel na druhého koně.“
    Zase bylo chvíli ticho, které prolomil až nejistý hlas zezadu: „Budeme tu přece všichni sedět, ne?“
    „Správně.“  - přikývl poručík a měl co dělat, aby se nerozesmál.
    „Já sázím všechno na Willyho.“ – oznámil Perry.
    Nastala menší vřava, když se počítaly peníze. Na Willyho útěk nakonec vsadili dva. Z nepochopitelných důvodů se přidal k Perrymu i nejmladší důstojník. Byl celý červený a bylo znát, že mu ve skutečnosti nejde o peníze, to ovšem nikoho nezajímalo, ani vyšší hodnosti nemají v armádě nijak zázračný žold a tady šlo skutečně o velký balík.
    „Takže to je dohromady tisíc, dva…“
    Willy se pohnul, chtěl se jen otočit, ale nemohl. Okamžitě se probudil. Poručík se hned k němu naklonil: „Jak se cítíš?“
    „Jako svázaný.“ – zasmál se Willy.
    „No,“ – odkašlal si poručík „řekli jsme si, že by bylo dobré konečně vyrovnat předstih, stále tě honíme po všech čertech, tak co kdybys nám svěřil za čím se teď ženeš?“
    Neměl dost sil ani k pořádnému smíchu, jen jakoby vzdychal, provazy byly tak pevně stažené, že se nemohl pořádně nadechnout.
    „Kolik?“ – zeptal se smířeně.
    „Co kolik?“
    „Sázky.“
    „No zatím to dělá…“ – ozval se jeden.
    „Willy, nemáme čas, Stew utekl a s tvými věcmi a nemůžeme ho najít.“
    Willy vykřikl. „Jak je to dlouho?“
    „Naposledy jsi ho viděl ty.“
    „Pusťte mě, okamžitě mě rozvažte!“ – začal sebou házet a divoce trhal lany, ale byl uvázán tak důkladně, že se skoro nepohnul.
    „Ne Willy, tentokrát ne, dokud neřekneš vše co víš. Za žádných okolností nebudu riskovat, že provedeš něco zatraceně šíleného!“
    Willy bezmocně lapal po dechu, všichni hleděli na poručíka, jestli mu trochu povolí, ale on jen stál.
    „Dobře.“ – uklidnil se. „Máte pravdu. V St.Michel jsem se od toho zabijáka dostal jméno člověka, který ho platil, je někde odtud.“
    „Jakého zabijáka? Ten co střílel…“ Poručík pohledem všechny umlčel. O tomto incidentu věděl jen on.
    „To jméno Willy. Kdo to je?“
    „Rozvažte mě, slibuju, že neuteču.“
    Poručík si k němu sedl a položil mu ruku na hruď. „Říkám: ne. Tohle není tvoje záležitost, už jsi riskoval dost a já cítím, že jsme tě nechali zajít příliš daleko. Od této chvíle nám budeš muset zcela věřit, že uděláme všechno co bude možné, abychom dostali tvoje zbraně zpátky, ale…“
    „Bože, copak to nechápete?! Všechno byla past! To dítě zmrzačili jen abych byl stranou a mohli dostat Stewa, věděli, že tak dostanou mě! Věděli, že udělám všechno, že se třeba nechám zabít jen abych ho zachránil!“ Snažil se otočit hlavu, ale viděl jen ty nejblíže jeho lůžka, všichni hleděli stranou.
    „Právě jsi to sám řekl.“ – pronesl poručík vážně. „Nemůžu tě pustit, nechal by ses zabít.“
    „A co chcete dělat?“ – křičel hystericky. „Vytáhnout na ně s jízdní policií?!“
    „Willy, to je věc policie.“
    Pevně zavřel oči, Oni ho nepustí. Nechají ho tu svázaného a budou vyšetřovat. To potrvá dny, týdny… Znal to. Kolik Stewovi zbývá života? Co když ho zmrzačí jako toho chlapce? Zpod víček mu vytryskly slzy. Tam kde končí lidský rozum, začíná vojenská logika.
    Poručík zahlédl ty slzy. Setřel mu jednu z nich. „Willy, ááááááá!“ Odskočil od něj a z ruky mu tekla krev. Jejich zajatec vyplivl z úst kousíček masa.
    „Modlete se, aby se Stewovi nic nestalo. Buď mě rozvážete hned nebo se z toho jednou dostanu sám, Stew pro mě znamená nejvíc na světě, kdo se mě pokusí zastavit – nebudu váhat.“
    „Willy,“ poručík se přinutil ke klidu. „Tohle je na tvou ochranu, zkus pochopit, že to prostě musíme udělat.“
    „Já to chápu. Nikdy nezáleželo na tom, jak jsem jednal, pro vás jsem stále malý kluk, nemám vlastní vůli – proto za mě musíte rozhodovat vy, dospělí.“
    Nikdo nepromluvil a nikdo se neodvážil podívat se Willymu do očí. Každý mnohokrát zažil, jak moc nenáviděl, když s ním někdo jednal jako s dítětem.
    „My za tebe přece nerozhodujeme, my tě chrá…“
    „Víte všichni moc dobře, že se dokážu nejlíp ochránit sám, jediné na čem vám záleží jsou ty vaše pitomé sázky!“ Okamžitě litoval, že to řekl, mnohokrát pro něj nasadili život, ale nechtěl na to myslet, teď byl pro něj důležitý jenom Stew.
    „To jméno.“ – řekl poručík bezbarvě.
    „Kašlu na vás.“
    „Ještě něco nevíš, Willy. Máme informaci, že Stewa skutečně odvedli, ale ne násilím, viděli nějakého kluka jak jde se skupinkou mužů, popis přesně odpovídá, nevlekli ho, šel prostě s nimi. Svědek si je jistý, že nikdo na něj nemířil.“
    Willyho hlas se zlomil. „Musím ho najít.“
    „Máš tušení, kam ho odvedli?“
    „Nevím, ale věděl bych, kde hledat.“
    „Nepustím tě, pokud ti jde o tohle, jak jsem řekl, musíš nám věřit.“
    „Já vím. Je třeba prověřit hodně míst – pokud se mu nějakým způsobem podařilo utéct, naposledy jsme se domlouvali, že bude čekat na začátku lesa asi míli za městem.“
    Poručík kývl na jednoho z mužů, ten okamžitě zmizel.
    „Dál je třeba prohledat stáje a koně. Stew tam měl čekat, jestli měl jenom chvilku, mohl tam schovat moje zbraně nebo vzkaz kam ho odvedli.“
    Další rozkaz beze slov a dva vojáci zmizeli.
    „Někdo musí být v hotelu, kdyby chtěli vyjednávat…“
    „A sakra!“ – zaklel poručík. „To mě mělo hned napadnout. Perry, zvládneš to?“
    Nejstarší důstojník se zvedl a spěšně vyšel ven.
    Willy bolestně vzdychl. „Máte pravdu, musíme informovat policii, jenže v tomhle městečku žádná není…“

      „Najmeme posla…“
    Willy přivřel unaveně oči. „Jacku, tady jde o Killers, není nikdo, komu bys mohl důvěřovat.“
    „Řekneš nám konečně to jméno?“
    „Já… Já nemůžu. Jakmile jsem se ho dozvěděl, snažil jsem se jenom rychle dostat do většího města, kde bych dal zprávu dědečkovi, zabil by mě, kdybych ho komukoli prozradil.“
    „Harry, Doyle, nasednete na koně a tryskem podáte hlášení generálovi na prvním telegrafu. Padejte!“
    Willy lhal jako když tiskne, horečně přemýšlel: ‚Zbývají tři, jeden ho tu zůstane hlídat a rozhodně to nesmí být poručík‘.  Namáhavě dýchal, aby zastřel své rozrušení.
    „Killers tu musí mít své lidi.“ Poručík z Willyho nespouštěl oči, viděl jak vraští čelo usilovným přemýšlením, zavazoval si ruku a chladně čekal co bude dál. Uvědomoval si, že jich tu mnoho nezbývá, znal Willyho, počítal i s alternativou, že je jenom honí, na tom však nezáleželo. Museli něco podniknout a zatím všechno co navrhoval znělo rozumně, přesto nepolevoval v ostražitosti.  „Nenapadá mě nic jiného než hledat po ulicích a vyptávat se lidí – buď ty lidi co Stewa dostali znali nebo…“
    „Oni ho nedostali, Willy, šel s nimi dobrovolně.“
    Jen s námahou změnil svůj vztek v bolestný škleb. Samotného jej překvapilo, kolik nenávisti a zloby se v něm skrývá. „…nebo byli cizí. Co zkusit psa? Dobrý ohař by Stewa vystopoval a v hotelu zbyla spousta jeho věcí.“
    Poručík váhavě přikývl. Willy dychtivě čekal, jak se rozhodne.
    „Johne, Tede, jeden najme psa, druhý skočí pro něco z věcí toho kluka…“
    Willy se vítězně zachvěl a vzteky zaťal pěsti – on opravdu věřil, že Stew ho prodal! Počkal, až poslední dva zmizí.
    „Poručíku.“ – zašeptal přiškrceně.
    „Nepovolím ti ani uzel.“ – zavrtěl hlavou.
    „Chci zpátky svoje pistole.“ – zachrčel. „Musím riskovat, chci vám říct, kdo za tím tady asi stojí a musíte to prověřit.
    Poručík náhle velmi zneklidněl. Willy věděl, že to nebude jednoduché. „Nebojte se, už vás nekousnu.“ – zasmál se. „Musíte sám zvážit co s tou informací uděláte.“ Mozek mu jel na plné obrátky, i když tak natahoval hlavu, až se bál, že ztratí vědomí, řemen ho hrozně škrtil. Poručí se naklonil k němu, ale Willy mluvil tak tiše, že se musel naklonit téměř k jeho ústům.
    „Nevím, kdo to je, ale určitě zde má velkou moc, stačí jen zjistit kdo tu vládne, začal bych největšími domy, jen vy víte, že je úzce napojen na Killers, já si dokonce myslím, že je jedním z nich!“
    Poručík se narovnal a bedlivě si Willyho prohlížel. Nakonec promluvil: „Willy, známe se už velmi dlouho, zní to přesně jako když mi věšíš bulíky na nos, uvědom si, že jestli zase zkoušíš svoje triky, může se to obrátit proti tobě a ztratíš všechno – zbraně, vestu – i Stewa…“
    Willy zase měl co dělat, aby se nerozeřval, jak seřadil jeho priority, co mu záleželo na zbraních? Přidal by k nim i svůj život, kdyby tím Stewovi pomohl. Nenáviděl ho, nenáviděl všechny. Proti své vůli se rozbrečel.
    „Já chci k dědečkovi, tohle je už na mě moc.“
    Poručík viděl Willyho brečet už mockrát, nyní se zarazil, tohle byla ryze dětská reakce, nebyl na ni zvyklý, konečně se jeho svěřenec choval jako jiné děti. ‚Zlomil se‘ – uvědomil si a odvrátil se. Takhle nechtěl legendu západu znát. Cítil, že narušil jeho soukromí. Jedno se však naučil – nic neponechávat náhodě a proto nenechal rozptýlit svou pozornost ani tímto výlevem.
    „Frede, zůstaneš tu a budeš ho hlídat. Za žádných okolností se nepřibližuj k provazům. A pro všechny případy…“ Vzal do ruky těžké kladivo a silné hřebíky. „…zatluču vchod.“
    Poslední voják k němu nechápavě vzhlédl a lhostejně pokrčil rameny: „Když si myslíš, že to pomůže.“
    Poručík chtěl něco odseknout, měl vztek na celou tuhle šlamastiku, nikdy nechtěl Willymu ublížit, ale teď už věděl, že tohle mu nikdy nezapomene. Ležel tu, bezmocně spoután jako nebezpečné, divoké zvíře. Nakonec to spolkl a jen tiše připustil, že Willy je mnohem nebezpečnější.

 

  Můj SEZNAM