9. Cesta mstitele

Nepolapitelný

     Zůstali sami. Chvíli k nim doléhalo rázné bouchání kladiva, Willy si domyslel, že jediné okno je už dávno zajištěné, nyní i dveře. Jistě prověřili i podlahu, vyzkoušeli stěny i strop, co tedy zbývá? Nic. Přesto měl již plán, občas se ptal sám sebe, kde se v něm ty šílené nápady berou, obvykle to přičítal svému mimořádnému pudu sebezáchovy, to co hodlal podniknout teď ovšem bylo tak ztřeštěné, že se jen v duchu modlil, aby to přežil a srdce se mu opět bláznivě rozběhlo.

    „Frede?“ – zasípal skomírajícím hlasem.

    „Nic nezkoušej, Willy, poručík mě tu nechal právě proto, že mě oblomíš nejhůř.“

    ‚Nechal tě tu, protože jsem to tak propočítal.‘ – usmíval se tiše Willy. „Jak je tomu dítěti? Nevidím na něj.“

    „Aha.“ – zarazil se voják a zastyděl se, když mu okamžitě došel včerejší den a co všechno udělal pro to dítě. Jenže se toho od té doby stalo tolik, že skoro zapomněli – jako na Stewa. Vlastně to celé byla jejich chyba. „Je v pořádku, pořád spí, ani se neprobudil, ty bylinky cos mu dal mu asi pomáhají od bolestí.“ – zabručel.

    „Musím mu udělat lázeň na to stehno, od třísla níž má ošklivě otevřenou ránu.“

    „To bude muset počkat, dokud se nevrátí poručík, ani se nepohneš.“

    „Jako bych mohl, uvázali jste mě tu jako psa!“ – rozkřikl se Willy. „Přestaň už konečně myslet na svoje prachy a uvědom si, že tu jde o zdraví toho dítěte, jestli nakonec zchromne, stanu se tvou noční můrou!“ Na chvíli se vydýchal a klidněji dodal: „Budu ti říkat co máš dělat.“

    Fred zrudl, jestli hněvem nebo studem Willy nevěděl, doufal však v to druhé. „Nelíbí se mi, když mi vyhrožuješ.“ – oznámil suše.

    „Neudělal bych to, kdybych mohl cokoli jiného.“ – odsekl Willy, „Zkus vodu v tom kotli jestli není moc horká.“

    Přešel k ohništi za jeho hlavou, cítil, že z něj nespouští oči.

    „Vezmi si to sem, ať vidím co děláš.“

    Chvilka supění a pak už viděl jeho spokojenou tvář, to je ono, znamení, že to nepokládá za léčku!

    „No, vřelá není, ale ruku v tom neudržím.“

    „Kolik je tam vody?“ – zachrčel.

    „Asi čtvrtina.“

    „Dolej tam studenou trochu pod polovinu.“

    Pro konev  v protějším rohu šel málem pozpátku. Willy se na něj nedíval, hleděl apaticky do stropu. Šplíchání vody.

    „Dobře, teď kůru z těch polen.“

    „Z polen u krbu?“

    „Jasně že by byla lepší šaltorová, ale tahle musí stačit!“ – prohlásil mdle a usilovně se snažil nadechnout. Rychle se kousl do jazyka aby se nesmál a pozoroval, jak loupe kůru z polen. Několikrát se málem řízl, protože se snažil kontrolovat každý jeho pohyb. Ale i když Willyho už všechno brnělo, schválně ležel zcela klidně a pokračoval v pokynech. Nechal ho tam naházet kdejaké svinstvo – od uhlíků z ohniště přes mech ve stropě…

    „Teď to zavěs zase na rožeň a nech to vylouhovat, prohrábni rošt, nechci aby se to začalo vařit.“  - sotva mluvil, tvář měl rudou, žíly na spáncích naběhlé a sípavě dýchal. Najednou se rozkašlal a začal se dusit. Fred vyplašeně pozoroval.

    „Jak se potím, myslím, že se ta kůže stáhla.“ – snažil se popadnout dech, ale nešlo to. Cítil, že začíná fialovět – nesmí omdlít! Neprosil o povolení obojku, musí na to přijít sám. Nevydržel to. Když se zkoušel nadechnout už skoro minutu a začínal modrat, ucítil jak Fred škubl řemenem a o kousek ho povolil. Konečně se nadechl a uvolnil.

    „Zatracený poručík, byl by tě schopný zabít, jen aby tě ochránil!“ – hartusil Fred a neohrabaně mu utíral pot vlastním šátkem.

    Nepoděkoval mu, musí zachovat zdání, že to bylo zcela nezbytné.

    „Tak teď už jen poslední, nicméně nebezpečná část. Vezmi z mého tlumoku tu malou zelenou lahvičku a nakapej si na nějaký hadr asi dvacet kapek. Pak se nadechni a přivaž si ho pod nos.“

    Fred znejistěl a hrabal se ve Willyho věcech. „Proč?“

    „Musíš tam přidat trochu z toho prášku v krabičce – ano téhle. Jestli to vdechneš, udusíš se, taky pozor na oheň, je to vysoce hořlavé!“

    „Kolik?“

    „Tak tři lžičky, ale citlivě, nesmíš ten prášek rozvířit!“

    Willy plácal co ho napadlo, s uspokojením sledoval, jak si kape éter na hadřík.

    „Možná ti budou trochu slzet oči, ale musíš to vydržet, ochrání tě to, každý lék může být jed při nesprávném použití.“ Tato slova by pro poručíka byla ostrým varováním, Fred se však příliš soustředil. Ještě okamžik a nic ho nezastaví!

    „Willy!“ – ozval se poručíkův hlas venku. „Máme toho psa.“

    Málem nahlas zaskřípal zuby. Nestihne to!

    „Skvělé! – řekl nahlas. „A máte stopu?“

    „Ted se nějak nemůže dohodnout s tím chlapíkem na ceně, hned se do toho pustíme. Všechno v pořádku Frede?“

    „To víš že jo.“ – zabručel nepřítomně, konečně se nadechl a přivázal si šátek přes hlavu. Sáhl po krabičce s dopotácel se k ohni.

    „Ještě něco Willy, měl jsi v hotelu vzkaz.“ – zavolal pobaveně poručík. Willy se zachvěl. „Od nějaké slečny z…ehm, vykřičeného domu, jestli víš co tím myslím.“

    Možná byl dítě, ale ne debilní dítě, co tohle však mělo znamenat?!

    „Je tam jenom ‚Přijď‘ a podpis ‚Té‘ – to je Terezie? Víš, že se nezdáš?“

    Taylor! Čekají na něj v bordelu!

    Fred se poprvé nadechl – a sesul se k zemi. Willy na nic nečekal – bradou podebral řemínek a svými ostrými zuby jej rychle překousl. Pak přitáhl palce na rukách k malíčkům a pouta s pytlíky z něj sjely, jako by je celou dobu jen držel a konečně mohl spustit ruce. Ještě natáhnout špičky… Musel si je posunout pod kotníky, pak jim pomohl lehce přes paty – a nohy měl volné! Dalšími pohyby zcela připomínal žížalu – doslova se soukal zpod pletenců provazů ven prostou prací hrudníku, uzle svírající jeho bedra ho však dál nemilosrdně zadržovali. Zatáhl břicho. Lano na pravé straně se ocitlo pod pánví. Vzepjal se na paty a povolil hýždě, přišel tak sice o spodky, své jediné oblečení, vůbec mu na tom nezáleželo. Už jen vymanit pravé rameno, musel zatnout zuby, jak se mu provazy zařezávaly do masa, když tlačil na levou stranu. Napínal se, tiše hekal jak visel polovinou těla z vrstvy kožešin, zatímco vysvobozoval uvězněné paže. Konečně venku! Rychle sundal Fredovi šátek.

     

    Jack přešlapoval venku, měl divný pocit. Uvnitř bylo ticho. Stál před zatlučenými dveřmi, za ním se opíral o sloupek zápraží Ted a opodál John stále dohadoval cenu s mužem, kterého tak rychle našel.

    „Frede, ozvi se.“ Zase ticho.

    „Frede jsi v pořádku?!“

    Ted se líně podíval na hodinky. „Myslím, že to ještě nebylo ani dvacet minut.“

    „Sežeň všechny ať se okamžitě vrátí, je stoprocentně ještě uvnitř!“

    Ted odběhl a poručík chvíli poslouchal za přibitými dveřmi. Nic, prostě vůbec nic. Obešel domek – nevěděl co hledá, snad díru ve zdi, vylezl i na střechu a snažil se nemyslet na to, že se chová jako cvok, prověřili to, schválně nenechal v místnosti nic, čím by bylo možné prorazit silné stěny.

    Právě slézal do ulice, když dorazili Harry s Doylem, ostatní už tu byli, chyběl jen Roy, kterého poslal na údajné místo setkání se Stewem, teď už si byl jistý, že šlo o blaf. Zase se nechal doběhnout, měl neuvěřitelný vztek. Rozmístil muže ze všech stran, tři si nechal u dveří a začali vytahovat hřebíky. Konečně vchod povolil. Nahlédl dovnitř, okamžitě spatřil ležícího Freda. Přibouchl a zavolal: „Ke mně!“ Proklouzli dovnitř po jednom, nechtěl ani na chvíli nechat dveře dokořán. Našli jen Freda. Perry se snažil přivést ho k vědomí. Nebylo moc co prohledávat, na druhé straně nemohli vyloučit vůbec nic. Zkoušeli prkna v podlaze – všechna byla zatlučená, proklepávali stěny – zněly hluše jako předtím. Konečně se Fred probral.

    „Co se tu k čertu stalo?!“

    „Ne… Nevím. Ani na chvíli jsem ho nespustil z očí, dělal jsem lázeň pro to dítě, ale pořád jsem ho sledoval.“

    „Jakou lázeň?“ – vykřikl poručík.

    „Na nohu – to v tom kotli, zrovna jsem měl přidat ten prášek… Pozor! Je zatraceně nebezpečný!“

    Poručík otevřel krabičku. „Je to jenom zásyp!“ – zařval. „Ty idiote, jenom tím odlákával tvou pozornost!“

    „To teda ne! Když jsem to dělal, pořád jsem ho pozoroval! Byl jsem přímo před ním, řekl mi, že chce vidět, jak pracuju, vzal jsem ten kotel k němu.“

    „Jak to, že tady není? Proč jsem tě našli na zemi?“

    „To nechápu.“ – Fredovi se stále motala hlava. „Už jsem měl jenom přidat ten prášek, musel jsem si nakapat na hadr z týhle lahvičky, abych ho nevdechl a přivázat si ho pod nos.“

    „Éter.“ – konstatoval poručík zuřivě. „On ho nechal sám se uspat éterem! Máš rozum čtyřletého dítěte a to musí být zatraceně rádo, že se ho zbavilo! Jak dlouho jsi tu s ním byl, než jsi ho nechal utéct?“

    „Kontroloval jsem čas. Než jsem vzal tu lahvičku byl jste skoro čtvrt hodiny pryč.“

    „Je někde tady! Musí tu být! Máš štěstí, že se z toho dostal tak rychle, kdyby ti nesundal tu chemikálii z čumáku, byl bys mrtvý!“ Přešel k lůžku. „Překousl řemen! Do čerta, koho jsem zabil, že musím mít tohohle kluka na svědomí?“ Pak zdvihl spodky a hodil je Johnovi: „Obejděte s tím psem chalupu, jestli prošel zdí, najde stopu!“

    Pátrání však bylo bezvýsledné, jakkoli to odporovalo zdravému rozumu, stěny neporušené, stejně tak podlaha i strop, prohledali jedinou skříň, trochu nesmyslně i šuplata do kterých by se nevešla ani deka… Poručík přihodil do krbu několik polen a nabral vařečkou z kotle velký kus kůry.

    „To tě vážně nenapadlo, že tě jenom chce zaměstnat? Kůra, mech, popel… Proboha!“ – zanaříkal.

    „Že by?“ – odfrkl Fred sarkasticky a mrkl na ostatní důstojníky, všem bylo jasné, že kdo se především nechal oblafnout, byl poručík.

    Za barákem se rozštěkal slídící pes, jako na povel vyběhli ven.

    „Ty tu zůstaň!“ – křikl Jack ještě přes rameno na nejmladšího důstojníka.

     

    Scuter s advokátem seděli u dlouhého stolu madame Rousie a rychle vzhlédli ke vchodu. Byl to jenom Burns, ale celý se chvěl novými zprávami.

    „Něco se děje.“ – vyhrknul hned ve dveřích. „Právě jsem mluvil s Thompsononem, co maj od něho ty psy, vojáci přestali pobíhat po městě a vrátili se k té chalupě.“

    „Co se stalo?“ – vydechl Scuter napjatě, to čekání bylo těžké.

    „Podle všeho šlo všechno jak předpokládal pan Taylor. Klaymen dával dohromady toho kluka a pak usnul. Vyčerpalo ho to.“

    „To si myslím.“ – pousmál se advokát samolibě. „Byl to efektivní výprask!“

    „Než se probudil, ten jejich velící ho nařídil svázat.“

    „Svázet?“ – Scuterovo obočí vylétlo do výšky.

    „Jo, bál se, co by Klaymen mohl provést, až se probere a zjistí, že ta holka zmizela s jeho věcma. Mám i podrobný popis, jak byl svázaný, šéfe, z toho nebylo možné se dostat!“

    „Ale jemu se to podařilo.“ – přikývl srozuměn.

    „No, nejspíš jo, ten poručík svolal všechny svoje lidi a obklíčili chalupu.“

    „Propána, proč nevrazili dovnitř?“

    „Ééé… No, on s Klaymenem mluvil přes dveře, víte, byly zatlučený, i okno…“

    „Oni zatloukli…“ – advokát sáhl po kapesníku a otřel si čelo. Proboha, co to musí být za šílence, když s ním takhle jednají jeho vlastní lidi?

    „Dobře, Klaymen byl uvnitř a drželi ho tam,co dál?“ – přerušil ho Scuter netrpělivě.

    „To je právě divný. Nechali tam na hlídce jednoho z nich, ale ten se najednou přestal ozyvat, proto ten  poručík všechny svolal, obklíčili dům a vrazili dovnitř – Klaymen tam nebyl.“

    Chvíli bylo ticho.

    „Kudy utekl?“ – zeptal se Scuter napjatě.

    „To právě nikdo z nich neví, znáte přece ten barák – má jenom dveře a okno, stáli kolem a museli by ho vidět, teď ho hledají se psem.“

    „Já myslel, že chtěli slídiče na tu holku…“ – hlesl advokát, který ztrácel přehled.

    „Když hlídali venku, musí být schovaný někde uvnitř!“ – prohlásil Scuter logicky.

    „To říkal ten poručík taky, ale Thompson říkal, že prohlédli všechny prkna v podlaze, strop i stěny proklepali a nic…“

    Scuter nebyl zvyklý se bát, přesto mu naskočila husí kůže.

    „Víte,“ – pokračoval Burns „tohle není normální, vůbec všechno co dokáže Klaymen není z tohohle světa, kdo kdy slyšel, že by bylo možné uhnout před letící kulkou, ale…“

    „Drž hubu!“ – utrhl se na něj Scuter. „Ještě sem tahej magii, Klaymen je prostě vychytralý spratek a má štěstí. Ta jeho parta neschopných vojáků by nenašla ani nos mezi očima!“

    Zase na chvíli zmlkli, byla to očividná lež, všechno to byly důstojníci, většinou veteráni z válek, rozhodně je nemohli podceňovat.

    „Prostě si tu na něj počkáme. Máme tu chlapy ze všech stran, jakmile se objeví v dohledu, sejmou ho.“

    Advokát vyhlédl do ulice přes růžové záclonky a vzdychl: „Aspoň vědět, kudy přijde.“


 

  Můj SEZNAM