Zůstal v místnosti sám právě když se lopotil s masivní skříní. Protáhl se zpoza skříně, když v náhle ztichlé místnosti zaslechl tlumené zaškrábání. Napjatě naslouchal, odkud vychází. Snad ne… Vrhl se ke kotli a sundal ho z hořícího ohniště. Byl hodně těžký a převrhl jej doprostřed pokoje. S kusy kůry a chuchvalci mechu vylil na podlahu kouřící vodu i zcela nahého, neuvěřitelně skrčeného chlapce.
    „Willy!“ – vyvalil oči a bezduše na něj zíral. Nohy i zadek měl celý červený, vyplivl z úst trubičku, pomocí níž dýchal a rozkašlal se. Koutkem oka zahlédl, jak se jeho ‚spasitel‘ nadechuje k výkřiku a skočil po něm. „Musím pro Stewa, prosím!“ Mladší důstojník se usmál, rychle objal to tělo co na něm viselo a odsunul jeho ruku od své krční tepny. „Vsadil jsem na tebe, jenom já a Perry.“ – zašeptal spěšně, dal mu pusu na tvář a zřítil se k zemi. Mnohem raději omdlení jen hrál, než aby mu Willy opatřil pravé, nefalšované bezvědomí… Ucítil na tváři letmý dotek rtů svého chráněnce a pak přivřenými víčky pozoroval, jak mizí přes ulici na střechách protějších domů. ‚Tam se pes nedostane.‘ – smál se v duchu a klidně zavřel oči.
     
    Poručík klel až se prášilo. Pes našel jenom nějakou noru, za kterou se hnali pár set yardů. Seběhl z náspu za chalupou a vrátil se se všemi do místnosti – a tam našel bezvládného Benjamina s převrženým kotlem. To co zařval se nedá opakovat. Párkrát ho propleskl a přišel k sobě.
    „Byl… Byl uvnitř. Popálený, ale v pořádku.“
    Poručík těžce dosedl na zem, tupě hleděl do ohně, který znovu rozdmýchal a roztřásl se: „Doprdele… Do prdele, já ho málem uvařil!“
     
    Pět mužů na ulici, dva na střeše nevěstince, čtyři na protějších domech. Willy vyhlížel ze svého bezpečného úkrytu ve skladišti u jednoho obchodu. Domyslel si, že hlídají i zezadu, takže mají pokryté všechny strany. Neměl čas zkoušet sklepení, tady ho stejně asi ani nemají. Kudy tedy… Zavadil pohledem o naložený vůz, který se připravoval k odjezdu a okamžitě se rozhodl.
    Hlídali všechny přístupové cesty, on se však naučil pohybovat jako kočka. Často pozoroval tyhle zvířátka, jak obratně lezou na strom, a i když neměl drápky, tento nedostatek nahradily dva ostré hřebíky. Stěny domů byly sice hladké, ale ze dřeva. Jen chvíli čekal, než vozu upadne uvolněné kolo za prvním ohybem ulice a celý náklad se rozletěl po zemi. Oči mužů na protější střeše upoutaly nadávky kočího a sběh lidí, kteří pomáhali zvedat vůz a znovu nakládat zboží. Vyrazil. Hbitě se dostal nad úroveň prvních pater domů a teď již jen udržovat výšku. Měl sice možnost sehnat na sebe nějaký hadr, popravdě řečeno si na oblečení ani nevzpomněl. Viděl jen před očima Stewa, hnala jej touha zabránit jeho mučení. Kolem pasu měl ovázán bič a jeho chodidla vězela v železném postrojí se špičatými ostruhami. Zabodl jeden hřebík do spáry mezi prkny a rozmachem do ní vrazil o kus dál i ten v druhé ruce. Sotva dokončil otočku, šikmo vytrhl první hřebík a opět jej zabodl – kdyby ho někdo pozoroval zdola, nenapadlo by nikoho, že šplhá po stěně – on se po ní kutálel! Pohyb byl tak rychlý, jako kdyby válel sudy na stráni. Zpomalil vždy jen na kratičký okamžik u další stěny domu, když hledal novou spáru. Stačila jediná chyba a spadl by dolů na ulici mezi střelce. Willyho instinkty však nedělají chyby. ‚Vykřičený dům‘ byl o něco vyšší než ostatní a měl jinak stavěná patra, toho si všiml již při obhlídce, a proto vzal s sebou bič. Nyní se zavěsil na jeden hřebík a druhý mrštil asi tři stopy nad horní okno – bylo otevřené a mělo více zdobené záclonky než ostatní, domyslel si, k čemu slouží a doufal, že nikoho nevyruší. Vržený bodec se bezchybně zaryl mezi konce dvou prken nad a Willy vytrhl bič od pasu. Lehkým máchnutím se konec obtočil kolem hřebu a odrazil se od stěny. Svůj let propočítal přesně – vlétl do pokoje jako dobře mířená střela, jen divoce rozvířil záclonky. Jediným pohledem ještě v letu obsáhl místnost: malý stolek po pravé ruce se dvěma židličkami, nalevo široká postel s nebesy, za ní u protější stěny velká skříň skoro až ke stropu. Přímo proti oknu dveře, vedle dveří obrovské zrcadlo, před kterým se prohlížela polonahá žena jen ve spodním prádle. Willymu blesklo hlavou, že i tak toho má na sobě víc než on. Ucítila závan větru – otáčela se. Natáhl ruku k levé okenici a prudce stočil svůj let za postel. Pravou, odhodil rukojeť biče přes protější okenici. Neslyšně ztlumil svůj dopad na špičky prstů nohou i rukou a překutálel se pod postelí až za její druhý konec, kde se přikrčil na závěsem u nohou postele. Konečně se zastavil. Plíce mu sténaly, jak se chtěl nadechnout, ale nemohl si dovolit sebemenší hluk. Žena zatím přešla k oknu, všimla si poodhrnutého krajkoví, což způsobil Willyho ukořistěný bič. Překvapeně ho vzala do ruky – tím se záclonky vrátily do původní polohy. Willy úlevou vydechl a tlumeně ji varoval: „Nehýbejte se! Nekřičte, nevyklánějte se z okna. Ten bič zavěste na horní kličku.“
    Musel jí ocenit, projelo jí leknutí, bál se, že jí ujede výkřik, nicméně zůstala stát. Konečně se pohnula, už jí chtěl varovat, aby se neotáčela, ale ona jen poslušně pomalu schovala konec biče na horní okénko.
    „Teď jděte pozpátku od okna a sedněte si ke stolku.“ Další bod pro ni. Váhavě, ale bez protestu splnila jeho pokyny a usedla dokonce rovnou zády k němu. „Výborně.“ – pochválil ji. „Takže, jak to tu vypadá?“
    „Klaymen?“ – rozechvělý hlas, který položil tak jednoduchou otázku patřil spíš dívce než ženě. Nemohlo jí být víc než dvacet, uvědomil si, když spatřil část jejího profilu. Byla krásná. Její zlaté vlasy se stáčely do drobných kudrlinek a splývali po nahých ramenou, tvář měla bez poskvrnky, nejvíce upoutávaly její dlouhé nalíčené řasy. Willy nebyl na starší dívky, přesto v duchu uznal, že je moc hezká.
    „Nemám rád lidi, kteří mi tak říkají.“ – zavrčel.
    „Omlouvám se.“ – opravila se spěšně. „Znám vás jen pod tímhle jménem, každý vám tak říká.“
    „Kolik lidí tu na mě čeká a kde jsou?“ – zeptal se klidně znovu. Vzrušení z jeho dobyvačné cesty za Stewem z něj dosud neopadlo, přesto cítil, že násilí na téhle dívce nebylo třeba.
    „Je tu jenom pan Scuter, pobočník pana Tailora a ten advokát. Čekají na vás dole v hale.“
    „Sami? Bez ochrany?“ - podivil se nahlas.
    „Ne, mají tu spoustu mužů, ale všichni jsou venku, pár jich je dokonce na střeše, jak jste mezi nimi vlastně proklouzl?“ Začalo jí docházet dobrodružství celé situace a Willymu neunikl úžas v jejím hlase.
    „Po stěně, naučil mě to jeden pavouk.“ – Willy trochu protáhl své rozbolavělé svaly, otevřenost té dívky ho uklidnila a vzápětí se projevila jeho výchova ke gentlemanství: „Já se omlouvám za to jak jsem sem vpadl, asi víte, že mi unesli někoho blízkého a nehodlám šetřit žádného, kdo na něj vztáhl ruku.“
    „To já doručila do hotelu ten dopis.“
    Cítil v tom ujištění, že je na jeho straně, něco mu tím chtěla říct – ona ho snad čekala!
    „Nečetl jsem ho, jen náš major mi vyřídil vzkaz.“
    „Ach.“ – vydechla zklamaně. „Myslela jsem, že jste pochopil…“
    „Nechala jste mi tam varování?“ – pomohl jí.
    „Ano, napsala jsem tam voňavkou, že vás chtějí zabít a doufala, že vám budu nějak smět pomoci, že mi třeba pošlete vzkaz nebo… Nikdy by mě nenapadlo, že vstoupíte do mého pokoje přímo před jejich očima.“
    Willy se začervenal. Nebyl zvyklý uchvacovat dámy, ale tahle o něm zjevně snila, jenže kdoví, jak si ho představovala, určitě ne jako ulepeného, nahého kluka s kousky kůry ve vlasech…
    „Proč mi vlastně chcete pomoci?“
    Místo odpovědi se rozplakala.
    „Zklamalo vás, že nejsem malý muž, ale malý kluk?“ – vyrazil ze sebe s lehkým přemáháním a přešel těsně k ní. Jemně ji pohladil po tváři, cítil, že v sobě skrývá velkou bolest.
    „Ne, to ne“ – ujistila jej a usmála se uslzenou tváří „mělo mě to napadnout, přes to všechno, co se o vás vypráví.Promiňte, já… Já chci odtud!“
    ‚Čeká tu jako zajatá princezna na vysvobození.‘ – uvědomil si v duchu Willy. Kdo ví, jak se do tohohle domu dostala, jenže já mám jiný úkol. Položil jí ruku konejšivě na rameno a ona ji přikryla svou dlaní jako díky za povzbuzení. Náhle se z něj stal chlapec, už se ani trochu necítil jako podpálený doutnák. Vůbec mu to nevadilo, neměl rád hraní si na hrdiny, byl daleko raději sám sebou.
    „Pomohu vám.“ – slíbil. „Ale nejdřív musím najít Stewa.“
    „Stewa?“ – vyhrkla překvapeně a málem se otočila. Rychle ustoupil.
    „Omlouvám se!“- skoro vykřikla, jakoby provedla něco hrozného.
    „To nic, moje chyba, obvykle se neskrývám, ale jsem tak nějak bez oblečení a ten pohled by se vám nelíbil.“
    Tiše se zachichotala. „Jsem na něj zvyklá. To nemáte ani zbraně – nic?“ – rozšířila údivem oči.
    „Měl je Stew, když ho sebrali.“
    „Kdo je Stew?“
    „No přece ten kvůli němuž jsem tady.“
    „Myslela jsem, že jste přišel kvůli té dívce?“ – zašeptala zmateně.
    Zdola k nim dolehl dveřní zvonek. Willy se rozlobil sám na sebe: ‚Přestaň tu klábosit a něco dělej!‘ Rozhlédl se po pokoji.
    „Máte nějaké hodně široké šaty s  -ehm- velkým zadečkem?“
     
    „Klaymen se dosud neukázal.“ – hlásil Burns, sundal si kovbojský klobouk a otřel šátkem zpocené čelo. Celý den pendloval mezi hlídkami a už z toho napětí začínal mít tiky. Stále více se jej zmocňoval nepříjemný pocit v zátylku.
    „Vsadil bych se o cokoli, že ten vůz má na svědomí on!“ – udeřil pěstí do stolu Scuter. „Něco nám uniká, kdybych jen tušil co?!“
    Advokát se snažil tvářit nezúčastněně, jen poznamenal: „Ten vzkaz, co jsme mu nechali doručit byl příliš stručný, co když ho vůbec nepochopil?“
    „Nebo ho možná vůbec nedostal!“ – vykřikl Taylorův pobočník. „Vždyť ho přece vyzvedl ten poručík a ten když přišel k chalupě, byl už Willy pryč!“
    „Ó ne, pane.“ – protestoval Burns. „Byl tam, když přišel, jenže jej už nenašli, jak vrazili dovnitř.“
    Scuter zaklel. „Kdo ví, kde teď je a my tu čekáme jak idioti, ty hlídky jsou příliš okaté, vůbec se sem neodváží.“
    „Chcete je odvolat?“ – zeptal se advokát jízlivě. Scuter neodpověděl, propletl prsty na stole a sevřel je, až mu zbělaly klouby. Vztekle pohodil hlavou: „Mělo ho to donutit, aby skákal jak chceme my, od samého začátku ho mít pod dohledem.“ – znechuceně se zasmál. „A zatím tu pořád sedíme a netušíme co udělá…“ Vzhlédl ke schodům, po kterých do haly opatrně scházela lady Patricie, byla to moc hezká dívka, Taylor si ji koupil pro sebe, nějak kulhala.
    „Stalo se vám něco?“ – zeptal se starostlivě advokát.
    „Hrozně mě rozbolelo břicho.“ – zašeptala skomíravě, byla bledá a trochu se třásla. „Asi budu muset k lékaři.“
    „Teď ne!“ – odsekl Scuter tvrdě. „Vraťte se do svého pokoje a nevycházejte z něj, dokud vám někdo neřekne!“
    „Víte, napadlo mě…“ – pokračovala rozrušeně, jakoby ho neslyšela. Došla až ke těsně k jejich stolu a vyčerpaně se o něj opřela. „...Že on si ten vzkaz nevyzvedl, co když půjde rovnou k panu Taylorovi a nějak mu ublíží!“
    „Co jsem říkal.“ – ušklíbl se advokát samolibě.
    „Pan Taylor je velice dobře chráněn, nemusíte se o něj tak najednou bát.“ -  opáčil podezřívavě.
    „Vy víte kam schovali to dítě co kvůli němu unesli?“ Tou otázkou riskovala hodně. Domluvili se na tom, Willy nečekal, že jí to řeknou, ale chtěl udat směr rozhovoru, zatímco mohl nerušeně poslouchat pod stolem, kam se nepozorovaně dostal zpod její sukně. Cítil, jak se jí třesou nohy, hrozně se bála a v duchu ji litoval.
    „Proč vás to zajímá?“ – vyštěkl Scuter ostře a pozorně si ji prohlížel.
    „On bude hledat, nepřijde sem, musí mu být jasné, že to je jenom past…“
    „Tak poslouchejte slečinko!“ – zasyčel pobočník pana Taylora chladně. „Radím vám, abyste se neprodleně vrátila do svého pokojíčku nebo…“
    „Nebo co?“ – skočila mu vyzývavě do řeči. „Udeříte mě jako tehdy Burns? Už jste zapomněl, co mu tehdy pan Taylor udělal?“
    „Vypadněte!“ – zaječel Scuter a vyskočil ze židle. Měla pravdu, byla osobním Taylorovým majetkem a toho nebylo radno se dotýkat. Burnse při té vzpomínce náhle pronikavě zabolely jeho tři chybějící prsty na levé ruce.
    Lady odešla. Scuter zaznamenal, že nahoru šla mnohem lépe, stejně z něj měla strach, pousmál se zuřivě.
    „Je chytrá.“ – podotkl advokát. „Myslím, že ženy na tohle mají instinkt.“
    Scuter se rázně posadil a uvolnil se. Vůbec se necítil klidný, popadala ho hrůza, když viděl, jak se jeho dokonalý plán hroutí dřív, než byl vůbec spuštěn.
    „On přijde.“ – prohlásil pevně. „Neodváží se riskovat vpadnout přímo na ranč, když máme rukojmí.“
    „Ale co když ji najde?“
    Willy pod velkým stolem nezahálel. Advokát byl asi neozbrojen, druhému muži nacvičeným pohybem ukradl revolver přímo od pasu a vyprázdnil zásobník. V okamžiku, kdy jej vracel se zarazil: ‚Ji?‘ – málem vydechl překvapeně a srdce mu poskočilo. Oni snad unesli někoho jiného! Jen díky svému sebeovládání vklouzla zbraň hladce zpět do pouzdra, zajistil ji opět řemínkem a zůstal sedět pod stolem. Co dál? Napětí z něj opadlo a dostavil se strach. Nenáviděl ho, dokázal se zbavit té ochromující hrůzy jen činností, jenže co dělat, nesměl se zastavit, jinak udělá chybu. Upřeně pozoroval skloněné břicho právě odzbrojeného muže a pohledem utkvěl na náprsní kapse, z níž vykukovala špička plnícího pera. V duchu se zasmál, když si vzpomněl na svoje rošťárny v kasárnách. Jednou se sklonil vedle upovídaného vojáka a zatímco se bavil s ostatními, namaloval mu na záda prasátko. Ničeho si nevšiml. Byla to velice citlivá práce, aby nic necítil přes košili na holém těle a tenhle měl kabátec, mělo by to být mnohem jednodušší…
    „Nemá šanci se tam dostat, je přeci až na druhém konci chodby, pan Taylor i s tímhle počítal, proto v zahradě nechal dobrou desítku chlapů. Jestli bude takový blázen, aby tam vniknul, okamžitě ho zajmou.“
    Sáhl po peru dvěma prsty, které mu samo skočilo do ruky a rychle proklouzl mezi nohama jeho židle.
    „Zajmou?“ – zamrkal překvapeně advokát. „Myslel jsem, že všichni mají hned střílet.“
    „Pan Taylor by ho mnohem raději živého a já taky, dluží nám hodně odpovědí, hlavně co se stalo s naším zabijákem…“
    „Jenže pro něj není problém všechny najednou postřílet, určitě jste slyšel jak dostal tehdy…“
    „Tentokrát to bude problém.“ – přerušil ho Scuter netrpělivě a poškrabal se na zádech, ani si nevšiml, že mu na bříškách prstů zůstaly drobné skvrnky od inkoustu. „Nezapomeň, že jeho bouchačky máme my, i tu vestu – je plná kovových destiček a podle toho jak vypadá už ho zasáhli mnohokrát, jenže kulka neměla šanci projít.“
    „Neprůstřelná vesta?“ – vyhrkl ohromeně právník.
    „Jo. Všechno to kolem něj jsou jenom kecy, ve skutečnosti je to jenom malý parchant, co má za- au!“ Trhl sebou a prudce se otočil. „Sakra něco mě kouslo!“ Marně však hledal hmyz, jenom Willy se proklínal pod stolem, proč je na zmínky o svém věku tak háklivý a prohlížel si ohnutý hrot pera.
    „Klid, pane Scutere, mimochodem, jak dlouho tu budeme sedět?“
    „Dokud se něco nestane.“ – vzdychl znaveně a přešel k oknu. Venku se stále nic nedělo, všichni čekali. Advokát si natáhl nohy a o něco zavadil špičkou boty. Zdvihl ubrus a nahlédl pod stůl – nic tam nebylo. Taky už má napjaté nervy, raději si začal čistit nehty, aby nedal najevo svůj neklid. Scuter se vrátil ke své židli, ztěžka na ní dosedl a zabořil obličej do dlaní. Willy se velice tiše spustil ze spodní desky stolu, ke které se téměř přisál a uvolnil rozbolavělé svaly. Konečně! Ta dívka zase scházela do haly, aby ho vyzvedla, jak se domluvili. Rychle vyndal pero z úst a opatrně ho vrátil na své místo.
    „Říkal jsem, že máte zůstat v pokoji.“ – pronesl Scuter o dost mírněji než posledně a důstojně se narovnal, aniž by si všiml lehce odchlíplé kapsičky. Hrozba šéfovým hněvem na něj zjevně zapůsobila.
    „Rozhodla jsem se, že zajedu za panem Taylorem.“
    „To není moudré, určitě na vás nebude mít čas.“ – přidal se advokát, ale neodvážil se jí bránit.
    „Na mě má čas vždycky.“ – odvětila upjatě.
    „Když myslíte.“ – pokrčil Scuter lhostejně rameny a dětinsky za jejími zády udělal neslušný posunek.
    „Co se vám vlastně stalo?“ – zeptal se ze zdvořilosti právník, když znovu sledoval její těžkopádnou chůzi. Před domem zastavil kočár.
    „To vy?!“ – obrátil se k ní Scuter vztekle.
    „Přece jste si nemyslel, že půjdu pěšky.“
    „Prohledejte ho!“ – rozkázal dvěma mužům vedle dveří, kteří vzápětí hlásili, že je prázdný.
    „Jenom ženské problémy.“ – zavolala na advokáta mile a vyhrabala se do kočáru.
    Scuter prásknul dveřmi. „Chodí jakoby měla co chvíli rodit.“
    Právník krátce vzhlédl od svých nehtů a chtěl něco poznamenat, ale zůstal jen s otevřenými ústy zírat na záda svého společníka a zdálo se, že není schopen ani křičet. Po chvíli se mu to podařilo. Tři hlídači vtrhli dovnitř, až se vysypalo sklo.
    „Co je?!“ – rozhlížel se zmateně Scuter, nikoho neviděl.
    „On…Klaymen! Byl tu! Byl tu s námi!“
    „Nebuďte idiot.“ – usadil ho, nicméně zbledl jako stěna.
    Advokát k němu přiskočil, roztrhl mu kabátec, až knoflíky odletěly na všechny strany a strhl jej z něho.
    „A co je tohle?“ – křičel hystericky.
    Zírali na nakreslený terč a do kruhu napsané slovo: KILLERS. Scuter třesoucí rukou vyňal své pero z kapsy a odšrouboval ho.
    „Ten bastard! Udělal to mým vlastním perem!“ – zaštkal.
    Právníkovi zcela vyschlo hrdlo. „Mohl nás všechny zabít, on je jako duch!“ – hlesl a zhroutil se na podlahu.
    „Děvka! To ona ho sem propašovala!“ – vyskočil Scuter a vyrazil ven. „Za ní, Klaymen je s ní v tom kočáře!“ – zakřičel na ulici a vrhl se na prvního koně. Ostatní strážci byli stejně pohotoví, a tak ujížděl v čele celé hordy pistolníků. Jeho oči se vítězně zaleskly, když hned v druhé ulici spatřily pomalu jedoucí kabinku uprchlíků s pološíleným šklebem vytrhl od sedla pušku. „Stát! Zastav toho koně blbče, dělej nebo tě zastřelím!“ – řval Scuter přeskakujícím hlasem. Vyděšený kočí tak prudce přitáhl uzdu, až se zvíře vzepjalo. Jediným skokem se ocitl u kočáru a málem utrhl dvířka.
    „A mám vás!“ – zaječel vítězně.
    Lady Patricie tam nebyla. Místo ní seděl na polstrované sedačce nahý, špinavý kluk a vesele mu pokynul: „Ahoj.“
    Scuter nebyl schopen slova. Vlastně nebyl schopen vůbec ničeho. Jako každý znal Klaymena jen z historek, měl určitou představu, která zahrnovala pár pistolí, pás s náboji, nějaký nůž, studený výraz, klobouk zakrývající oči a zatraceně rychlé ruce. Ale nikdy by ho nenapadlo tohle. Šok a ohromení se v jeho tváři střídali tak rychle, až o sebe zakopávaly, protože úžas, jakmile se dověděl, že by zde měl být použit, se hodil marod.
    „Nahý? Proč jsi nahý?“ – zašeptal konečně.
    Willy se zazubil: „To je dlouhá historie, když jsem se chystal na návštěvu, stál jsem před skříní plnou šatstva a ptal se sám sebe: co já si vezmu na sebe? No – a nic vhodného jsem nenašel. Byl byste tak laskav a zavezl mě k panu Taylorovi, jsem si jist, že mě již netrpělivě očekává.“
    Klaymen. Dokonalý plán na dopadení. Desítky lovců po celém městě. Legenda Západu. Nejlepší střelec. Honí ho po všech čertech, vymýšlejí pasti, chytili zajatce, aby ho nalákali a on je nahý. Beze zbraně. A chce odvést k Taylorovi. Scuter si byl jist, že jeden z nich zešílel, ale za svůj zdravý rozum by v té chvíli ruku do ohně nedal.

 

  

  Můj SEZNAM